Przedruk. Polskie tłumaczenie na końcu. patrz źródło

28. října 2009 vycházejí v americkém akademickém nakladatelství Yale University Press nové dějiny Československa od americké autorky Mary Heimannové, působící na Strathclyde University v Glasgow ve Skotsku Czechoslovakia: The State that Failed (Československo: Stát, který selhal). Profesionální historička Heimannová, jejíž předchozí kniha se zabývala katolickou spiritualitou v Británii 19. století (Catholic Devotion in Victorian England, Oxford, Clarendon Press, 1995), se před časem rozhodla nastudovat a napsat moderní historii menšího evropského národa, aby se zjistilo, jak odolával mezinárodním tlakům. Vybrala si Československo, naučila se dokonale česky a strávila několik let studiem primárních materiálů, dva roky z toho přímo v České republice. Vznikla z toho práce, která se výrazně odlišuje od dosavadních historií Československa psaných v angličtině, které do značné míry recyklují zjednodušený a vlastně zkreslený obraz československých dějin. Nejnověji se toto konvenční vidění projevuje dokonce ještě v nedávné anglické práci Mary Dowlingové (Czechoslovakia, Londýn, 2002), která známým způsobem představuje Československo jako „vzor demokracie na evropském kontinentu, potemnělém fašismem a komunismem“, jež „nebylo schopno ubránit se machinacím evropských mocností, podlehlo nacismu a komunismu a až sametovou revolucí r. 1989 se navrátilo ke svobodě a demokracii“.

Dějiny Československa od Mary Heimannové se tomuto konvenčně stereotypnímu vidění hodně vymykají. V mnoha ohledech jsou svou analýzou blízké skepsi současných Čechů, i když je možné, že v některých aspektech bude nestranný odstup Heimannové i pro dnešní Čechy překvapující, možná šokující. Práce je výsledkem pečlivého, věcného výzkumu. Tvrzení jsou založena na systematicky zdokladované dokumentaci. O tom, co nemůže doložit, autorka skoro nikdy nespekuluje. Přímočará, jasná a věcná argumentace může českému čtenáři v některých případech trochu vadit, neboť vzbudí v jeho mysli námitky a úvahy nad různými nedokazatelnými možnými faktory, které mohly ovlivnit historická rozhodnutí, protože jsou však nedokazatelné, autorka se jimi většinou nezabývá.

Kniha je svou argumentací přesvědčivá a brilantně a čtivě napsaná. Možná je to proto, že na mě daná doba zanechala osobně nesmazatelné stopy, ale za nejlépe napsanou kapitolu, která se blíží svou napínavostí skoro thrilleru, považuju tu část knihy, která se zabývá srpnovou okupací r. 1968 a tím, co se dělo s vedením strany a státu v Moskvě. Kapitoly, zabývající se obdobím od komunistického převzetí moci v únoru 1948 až do současnosti nejsou myslím pro českého čtenáře tolik objevné jako oddíly knihy pojednávající o československé historii do té doby, především o letech 1938-1939 a 1945-1948, které autorka označuje za tvrdě autoritářská období. Nové dějiny Československa od Mary Heimannové jsou neobyčejně podnětným materiálem k diskusi. Podívejme se na ně podrobněji.

Heimannová argumentuje, že základním problémem českého společenství byl jeho vypjatý nacionalismus a etnická nesnášenlivost, které čeští politikové slepě a tvrdohlavě vynucovali na obyvatelstvu. Zásadně pomíjeli pragmatická, kompromisní, pluralitní řešení. Nebyli schopni uplatňovat inkluzivitu a radikálně se vymezovali proti každému, kdo byl jakkoliv jiný. Tento postoj uplatňovali nejen vůči Němcům, ale i židům, Romům, Maďarům, Slovákům, Polákům i Rusínům. Tvrdohlavé prosazování českého nacionalismu přivedlo český stát opakovaně na pokraj zkázy. Češi vždycky byli experty na to svalovat svá selhání na „zradu“ nebo „útlak“ druhých. Jenže Heimannová dokazuje, že Mnichov si Češi zavinili sami. Vůči menšinám se chovali zejména v letech 1938-1939 i v poválečném období 1945-1948, neuvěřitelně krutě, aniž by je k tomu kdokoliv nutil. Ale vezměme to popořádku.

Extremní nacionalismus vládl v Rakousku a pak v Rakousko-Uhersku na všech stranách. Revoluce z r. 1848 byla neúspěšná, protože namísto toho, aby se občané Rakouska sjednotili proti císaři v úsilí o získání demokratických svobod, všechny etnické skupiny v Rakousku se v tom roce navzájem zuřivě pohádaly. Proto zvítězil Bachův absolutismus.

Romantický nacionalismus vládl v Rakousku především mezi Němci už od konce osmnáctého století, kdy část Němců začala prosazovat pangermánskou představu, že lidé, kteří mluví německy, jsou navzájem „mysticky spojeni“ do jediného národa, bez ohledu na to, v kterém státě žijí. Rakouské mocnářství však podle Heimannové tuto myšlenku neprosazovalo a proti ideologii pangermánství aktivně prosazovalo ostatní jazyky.

Vznik československého státu na základě nesnášenlivé ideologie

Češi si během devatenáctého století vypracovali mocnou ideologii, jejímž tvůrcem byl především Palacký. Právě podle Palackého bylo husitství v patnáctém století silným nacionalistickým hnutím. To byla mýtická, nepodložená argumentace. Výrazy „České země“ či „Slovensko“ nebyly podle Heimannové do 19. století běžně používanými pojmy. Jan Hus se v české národně-osvobozenecké mytologii stal základním symbolem české rozhodnosti a nezávislosti a Jan Žižka jakýmsi raným nacionalistou a primitivním socialistou. Jenže spory husitů s katolickou Evropou nebyly nacionalistické, byly náboženské. Avšak v české komunitě vznikla mytologie národního osvobozování, která vyvrcholila ve dvacátém století. Český šovinismus konce devatenáctého století přinesl ve století dvacátém tragické důsledky.

O vznik nezávislého československého státu v roce 1918 se možná dost zasloužili američtí židé. Aspoň to tvrdí sám Tomáš Garrigue Masaryk v Čapkových Hovorech s TGM. Masaryk se totiž r. 1899 zastal v Rakousku židovského vandráka Hilsnera, který byl nespravedlivě obviněn z rituální vraždy mladé dívky Anežky Hrůzové. Masarykovo energické vystupování proti antisemitismu v Hilsnerově případě bylo mezinárodně široce medializováno a po letech se Masaryk Čapkovi svěřil, že „světový tisk většinou ovládají nebo financují židi, znali mě z Hilsnerova případu a oplatili mi, co jsem pro ně udělal, tím, že psali příznivě o naší věci – anebo o ní alespoň nepsali nepříznivě. Hodně nám to politicky pomohlo.“

Masaryk byl podle Heimannové nemilosrdný politický manipulátor a převlekač kabátů. Do britského tisku během první světové války protlačoval propagandu o útlaku v Čechách a liboval si: „Mučednictví a krev vždycky vyvolávají sympatie.“ Rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát se Masaryk rozhodl zcela arbitrárně, s minimem spolupracovníků a naprosto bez jakéhokoliv mandátu z českých zemí. Když totiž r. 1916 zemřel rakouský císař František Josef I., jeho nástupce, císař Karel I. začal projevovat „menšinovým národům“ v mocnářství sympatie. Karel I. zrušil trest smrti, vynesený nad českými revolucionáři Kramářem a Rašínem, a v Rakousku vznikla pravděpodobnost širší autonomie. Čeští politikové v Praze se účastnili korunovace Karla I. r. 1916 a ještě v lednu 1917 zdůraznila Asociace českých poslanců, že „český národ vidí podmínky svého rozvoje jen pod žezlem Habsburků“. 29. května 1917 oznámil císař Karel, že zamýšlí svolat rakouský parlament, a navzdory tomu, že Masaryk a Beneš nařizovali českým poslancům ze zahraničí, aby otevření parlamentu bojkotovali, ti je nejenže neposlechli, ale dokonce požádali, aby bylo Rakousko restrukturalizováno v novou státní konfederaci, v jejímž rámci by byly Čechy spojeny se Slovenskem.

Masarykovi se podařilo přesvědčit západní spojence o nutnosti rozbití Rakouska teprve poté, když české legie spektakulárně ovládly po bolševické revoluci v Rusku transsibiřskou magistrálu, a Masaryk tak získal na mezinárodní scéně vliv, protože „jeho legie“ mohly přispět k válečným cílům spojenců. K rozbití Rakouska a založení Československa r. 1918 došlo podle Heimannové pouze proto, že západní spojenci zneužili českých legií v Rusku a kauzy Československa pro své bezprostřední, krátkodobé vojenské cíle na konci první světové války. Masarykova argumentace západním spojencům, že je vytvoření Československa zapotřebí proto, aby fungovalo jako „hráz německé rozpínavosti na Východ“ je ze zpětného pohledu, když víme, co o dvacet let později následovalo, opravdu směšná. Čeští poslanci podpořili Masarykovu myšlenku rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného Československa až na poslední chvíli, v červenci 1918. 16. října 1918 nabídl císař Karel I. rakouským národům autonomii a byla naděje, že bude přijata. Masaryk se v panice pokusil na poslední chvíli zabránit dohodě mezi Rakouskem a spojenci vyhlášením nezávislosti Československa.

Vznik Československa v říjnu 1918 byl pro Masaryka pozoruhodným vítězstvím, ale nebylo na něm nic nevyhnutelného. Při vytvoření nového státu Masaryk drsně ignoroval zájmy Němců, Maďarů a Poláků, žijících na území Československa, a hovořil za Slováky a Rusíny, aniž by k tomu měl od nich mandát. Spojenci brzo litovali, že ve střední Evropě vytvořili sporný, nestabilní stát. Jak řekl britský premiér Lloyd George: Do Československa byly zahrnuty statisíce protestujících Maďarů a několik milionů rozhněvaných Němců.

Národnostní útlak v meziválečném Československu

Československo, které vzniklo r. 1918, bylo etnicky a nacionálně velmi nerovný stát. Masaryk a Beneš naslibovali Slovákům a Rusínům autonomii, nic z toho však nikdy nesplnili. Menšiny byly nespokojeny. Přitom německé obyvatelstvo v Československu netvořilo menšinu: Němců bylo v Československu víc než Slováků. Proto musela vzniknout fikce „československého národa“, aby se Češi a Slováci nemuseli počítat samostatně. Češi a Slováci byli teoreticky tzv. „státotvornými prvky“, přestože Němců bylo víc. I když bylo v Československu Němců víc než Slováků, neexistovala žádná německá třetí sloka československé státní hymny. Svoboda jednotlivých občanů byla zajištěna, avšak v praxi šlo o tvrdou nadvládu „československého“ (ve skutečnosti českého) národa. Meziválečné Československo nebylo inkluzivní multinacionální stát.

Politické strany v Československu byly utvořeny podle národnostních měřítek. Pět českých stran vytvářelo vládní koalice a udržovalo „cizince“ mimo vládu, takže se do ní skoro nikdy německé strany nedostaly. V předzvěsti toho, jak arogantně v současnosti ignorují čeští vládní činitelé mínění lidu ve věci americké raketové základny naprosto ignorovali čeští politikové varovné výsledky voleb a utvářeli si „české“ vlády čistě podle své vůle. Nejvýrazněji se to projevilo ve volbách r. 1935, kdy získala sudetoněmecká strana Heimatsfront celých 15,2 procent voličů, tedy více než česká strana agrární, i více než sociální demokraté. Navzdory silně proticentralistickým, protičeským a protisocialistickým signálům od voličů si čeští politikové stejně, jako vždy předtím, utvořili český vládnoucí blok a stále rozhořčenější Němce a Slováky prostě ignorovali.

Bylo znepokojující, že v zemi, která se z 80 procent skládala z katolíků, šířila vláda silný antiklerikalismus. Zrušení aristokratických titulů bylo traumatické pro německé aristokraty. Ministr financí Rašín ožebračil Němce v pohraničí zrušením rakouské měny. Podle nových zákonů nesměli už Rakušané navštěvovat své příbuzné mezi Němci v Československu bez oficiálních pasů; příjezd bez cestovních dokumentů se tvrdě pokutoval. Nový stát patří morálně Čechům, prohlásil Masaryk, i když Němci věděli, že sám Masaryk vyrostl jako Němec a jen změnil svou národnost, takže jím pohrdali. Od r. 1920 byla dekretem počeštěna jména i zcela německých měst. Vydávaly se pouze české poštovní známky. Na československém ministerstvu zahraničí nepracoval jediný etnický Němec či Maďar.

Potíže byly i se Slováky. Když se Andrej Hlinka, jeden z původních signatářů Martinské deklarace, jíž se Slovensko stalo součástí Československa, dověděl, že Masarykovy přísliby, obsažené v Pittsburghské dohodě, podepsané v Americe s českými a slovenskými exulanty ohledně nezávislé slovenské vlády, parlamentu a soudů, nebudou splněny, jel si stěžovat do Francie. Masaryk ho po návratu nechal zavřít za „zradu“ a věznil ho až do r. 1920. Za zradu byl uvězněn i slovenský nacionalista Vojtech Tuka, protože prohlásil, že Martinská deklarace měla platit jen deset let, do roku 1928, a pak už československé zákony pozbývají platnosti. Byl odsouzen za velezradu na 15 roků do vězení. V důsledku diskriminace Slováků získala na Slovensku obrovský vliv Hlinkova Slovenská l'udová strana.

V obavách z německého radikalismu po Hitlerově příchodu k moci r. 1933 schválilo Československo v říjnu 1933 zákon č. 201, podle něhož mohly být suspendovány či rozpuštěny ty politické strany, které ohrožovaly integritu, demokratickou republikánskou formu či bezpečnost státu. Podle tohoto zákona byla zakázána Henleinova Sudetoněmecká strana, ta se ale rychle přeskupila a vznikla pod novým názvem Heimatsfront. Členové zakázaných politických stran podle zákona č. 201 neměli právo na listovní tajemství, mohli být podrobeni policejnímu dozoru a mohlo být na ně uvaleno domácí vězení. Heimannová argumentuje, že tvrdým potlačováním práv národnostních etnických skupin čeští politikové sami československý stát přivedli k zániku. Hluboké nespokojenosti etnických skupin v Československu výhodně využil Hitler, který v únoru 1938 vyjádřil rozhodnost ochraňovat „10 milionů československých Němců“. Západní Spojenci, kteří o útlaku menšin věděli (lord Runciman hovořil ve své zprávě o Československu o „úzkoprsé nesnášenlivosti a diskriminaci“) kontroverzní československý stát v Mnichově v září 1938 nepodpořili.

Úprk do totality

Co následovalo, bylo zvlášť zajímavé a drsné. Jakmile totiž západní mocnosti Mnichovem odebraly dosavadním českým politikům moc udržovat multinacionální stát v područí, okamžitě se rozpadl a jeho následnické složky začaly projevovat tvrdě autoritářské a rasistické tendence. Tímto směrem šlo pomnichovské Česko-Slovensko dobrovolně, nikdo je k opuštění demokratických principů nenutil. Podle Heimannové je to důkazem, že by se Československo proměnilo v diktaturu i bez následného zásahu hitlerovského Německa.

Druhá československá republika, která existovala od října 1938 do března 1939, byla otevřeně autoritářským státem, podobně jako třetí republika v letech 1945-1948. Vládla vydáváním nedemokratických dekretů bez mandátu, podporovala rasismus, neutralizovala politické odpůrce, zakládala koncentrační tábory a pronásledovala židy a cikány, a to čistě z vlastní vůle, bez jakéhokoliv vlivu nacistického Německa. Československé úřady začaly otevřeně praktikovat politiku etnického očišťování.

Pomnichovské Česko-Slovensko reagovalo velmi zlobně na příchod německých židovských uprchlíků z Hitlerova Německa. Česko-slovenská vláda lobbovala od října 1938 u britských politiků, aby využili svého vlivu v Berlíně a přesvědčili Německo, aby do Česko-Slovenska neposílala „židy, které nechceme“, a stěžovala si, že prý britská vláda projevuje sympatie „židům a německým sociálním demokratům na úkor Čechů a Slováků“. Česká vlastenecká organizace Sokol vydala 23. října 1938 rezoluci, která naléhala na všechny židy, kteří se usadili v Československu po roce 1914, aby se „vrátili do svých domovů“. 20. listopadu 1938 se Praha dohodla s Berlínem, že bude česko-slovenský zákon změněn tak, aby už uprchlíkům z Německa a Rakouska po Anschlussu neposkytoval ochranu. Kurt Weisskopf, německý levicově orientovaný židovský student nevěřil svým očím, když byl svědkem toho, jak byla skupina německých sociálních demokratů, projíždějících Prahou, zatčena na pražském Masarykově nádraží a odeslána do Německa, kde musela skončit v koncentráku. Když si Weisskopf stěžoval u úřadů, český úředník na druhé straně telefonu mu sdělil, že je „smradlavej žid“ a „rudá svině“ a práskl mu telefonem. V červnu 1939 vydali Češi antisemitský zákon, jehož cílem bylo ochránit počeštěné židy a potlačit práva německých židovských uprchlíků, kteří přišli do Československa od roku 1935.

Podle zákona z 2. března 1939 byli všichni nezaměstnaní muži nad 18 let posíláni do českých táborů nucených prací. Téhož dne Češi založili z vlastní iniciativy koncentrační tábory pro Cikány v Letech a v Hodoníně. Studenti na pražské filozofické fakultě spontánně zničili sochu T. G. Masaryka. Protižidovský rasismus byl v Čechách založen na etnicko-jazykových předsudcích, na Slovensku měl náboženský základ. Na Slovensku vznikl po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava pronacistický, katolický autoritativní stát, jehož xenofobní a nedemokratická politika měla kořeny v pomnichovském Česko-Slovensku. Heimannová opakovaně zdůrazňuje, že autoritářské a rasistické praktiky zaváděly pomnichovské Česko-Slovensko, a pak samostatné fašistické Slovensko, zcela z vlastní iniciativy.

Za protektorátu

Zajímavé byly podle Heimannové poměry po německé okupaci v březnu 1939. Němci dali Čechům skoro tak velkou míru autonomie jako Slovákům, kteří je přivítali jako osvoboditele, přestože se Češi vůči Němcům stavěli s resentimentem. Němci, trvale žijící na českém a moravském území, přitom od nacistických okupantů z Říše žádné výsady nedostali. Okupace je zklamala. Přitom ti čeští Němci, kteří byli členy Heinleinovy strany, a stali se tak automaticky občany Říše, museli jít na vojnu, což se Čechů netýkalo. Právě z toho důvodu se obrovské množství československých Němců po březnu 1939 přihlásilo k české národnosti, aby nemuseli do nacistické armády.

Edvard Beneš z londýnského exilu v roce 1942 zorganizoval „operaci Anthropoid“, zavraždění říšského protektora Reinharda Heydricha, tvrdě proti vůli členů domácího odboje protože potřeboval mezinárodní mediální propagandistický trumf. Čechům se totiž v Protektorátě nic moc zlého nedělo. Je pravda, že v listopadu 1939, po demonstracích kolem výročí 28. října, němečtí nacisté brutálně zasáhli proti studentům. Tehdy bylo devět studentských vůdců popraveno (paradoxně zrovna ti, kteří byli ochotni spolupracovat s nacistickou mocí), vysoké školy byly uzavřeny a 1200 studentů bylo posláno do koncentráků. Útok však vedl k rozsáhlé pasivní resistenci v Protektorátě, takže v následujících měsících vznikl v Čechách silný chaos a němečtí nacisté svůj přístup vůči českému obyvatelstvu zmírnili. I protektor Heydrich praktikoval politiku cukru a biče: pronásledoval intelektuály, používal dávky krátkodobého teroru, ale předcházel si dělnickou třídu, která spokojeně a intenzivně za vysoké prémie pracovala pro válečnou ekonomiku Říše. Krutá pomsta Němců po zavraždění Heydricha – tzv. heydrichiáda – zcela zlikvidovala domácí český odboj, Beneš však získal, co potřeboval: vytvořil mezinárodně černobílý obraz českého mučednictví a německého zla. Zavražděním Heydricha se mu podařilo docílit, že Protektorát Čechy a Morava nebyl už považován za kolaborantskou pronacistickou zemi jako třeba Rakousko, ale za zemi okupovanou. (Na fašistickém Slovensku tutéž roli sehrálo r. 1944 tzv. Slovenské národní povstání.) Zavraždění Heydricha ovšem dále výrazně posílilo českou nenávist vůči Němcům.

Drsné poválečné poměry

Poté, co Beneš podepsal r. 1943 v Moskvě se Stalinem dohodu o spolupráci se Sovětských svazem, komunisté připravili složení poválečné československé vlády, které Beneš přijal. Z vlády byli vyloučeni antifašističtí sudetští Němci i ostatní československé menšiny. Nekomunistům nevadily totalitní prvky v Košickém národním programu, zájem projevovali jen o potrestání „zrádců národa“. 4. dubna 1945 zasedala v Košicích Fierlingerova nevolená vláda: začala připravovat retribuční spravedlnost. Situace byla podobná jako po první světové válce: opět diktovala nezvolená vláda exilových politiků zemi zásadní změny. Tak jako po Mnichově byly v Česko-Slovensku zakázány levicové strany, teď byla vytvořena tzv. „Národní fronta“ a byly zakázány strany pravice.

Na rozdíl od vybombardované Británie nebo Německa prožily Protektorát Čechy a Morava i první Slovenská republika poměřováno hrůznými poměry té doby relativně fešáckou válku. Výhodné bylo, že výrazně postoupil proces homogenizace obyvatelstva: za války se Češi i Slováci zbavili většiny Romů i téměř všech židů a po válce pak i Maďarů a Němců. Benešovi se podruhé podařil zázrak: přimět západní spojence, aby znovuvytvořili Československou republiku. To zdaleka nebyla automatické. Teď mělo Československo existovat v daleko výhodnějším postavení: bez menšin. Jenže Beneš byl úzkoprsý nacionalista a socialista, který se chtěl svým etnickým a politickým nepřátelům bezodkladně pomstít. Československo po roce 1945 tak už nebylo demokratické: praktikovalo etnické očišťování, nezvolená vláda diktovala zemi, co se jí zachtělo, pomocí dekretů a začala rychle budovat policejní stát.

Od nacistů se poválečné československé úřady dobře naučily jak neutralizovat politický disent: pečlivým rozdělováním potravinových lístků, populismem, mzdovou politikou a přerozdělováním zkonfiskovaného majetku. Do 27. října 1945 schválil nezvolený prezident Beneš 27 prezidentských dekretů a 91 zákonů. Provedl tak brutálně nacionalistickou a radikálně socialistickou revoluci.

Hned po válce začalo české obyvatelstvo spontánně vraždit Němce. Jen Němci byli „zrádci“ a „fašisti“, jako by český a slovenský národ s nacistickým režimem vůbec nekolaboroval. Prezident a ministři vyzývali obyvatelstvo, aby se zbavilo „Němců a Maďarů“. 12. května 1945 požadoval ve vládě jeden ministr, aby se apelovalo rozhlasem na obyvatelstvo, aby nezabíjelo nevinné německé civilisty. Vláda to odmítla jako „zbytečné“. 16. května 1945 zdůraznil Beneš v projevu, že je v zájmu jednotného státu zapotřebí „vylikvidovat Němce a Maďary“.

Poválečný československý režim se choval k československým Němcům přesně tak, jak se choval nacistický režim k židům. Počet potravinových lístků pro německého občana byl snížen natolik, že se z toho nedalo žít. Německé školy byly násilím uzavřeny. Stejně jako židé za války směli Němci nyní nakupovat jen v určitých hodinách, nesměli používat veřejnou dopravu a nesměli se stěhovat. V internačním táboře pro Němce u Ostravy a v kolínském táboře pro „kolaboranty“ se mučení, znásilňování a vraždění vězňů stalo tak běžnou věcí jako v nacistických koncentrácích, které řídila SS. V táboře Vojna u Příbrami bylo vyvěšeno nacistické heslo „Práce osvobozuje“, tentokrát v češtině. Vznikala síť tajné policie, do níž byli verbováni nacističtí zločinci. Podle Benjamina Frommera, kterého cituje autorka, odsoudily „mimořádné lidové soudy“ 97 procent obviněných. Právo na odvolání bylo zrušeno a popravy se konaly do 2-3 hodin po rozsudku. V prosinci 1945 vedly stížnosti, že československá policie běžně mučí obviněné, k požadavkům, aby byla policie denacifikována.

Odsud Maďarů ze Slovenska za jejich údajný „fašismus“ byl neuvěřitelným pokrytectvím, protože fašistický stát na Slovensku ustavili Slováci, nikoliv Maďaři. Z Československa však byli deportováni i němečtí antifašisté: Němci si směli s sebou každý odvézt 30 kg, ale žádné cennosti. Balíky s cennostmi se soupisem položek a řádně uklizené byty musely být před odsunem odevzdány československému státu.

Po odsunu Němců a Maďarů však pro Čechy zůstával problém Slovenska. Ve volbách v květnu 1946 zvítězila na Slovensku pravicová Demokratická strana. Slováci požadovali osvobození šéfa Slovenského štátu Tisa, avšak české úřady ho nechaly v dubnu 1947 schválně popravit, aby „navždy vyřešily otázku slovenského nacionalismu“. Přitom český šéf protektorátní vlády Rudolf Beran byl odsouzen pouze do vězení.

Nekomunisté i komunisté ve vládě od r. 1945 spoléhali na mstivost davů, na lidové soudy, na potlačení práva na odvolání, na rychlé popravy podle retrospektivně vytvořených zákonů a na kriminalizaci etnického míšení obyvatelstva. Až na poslední chvíli před komunistickým převzetím moci si začali uvědomovat, že tyto autoritářské praktiky semelou i je. V Československu podle Heimannové zvítězil r. 1948 komunismus právě v důsledku českého národního šovinismu a v důsledku politického oportunismu pošetilých osobností českého veřejného života. Komunistický režim nebyl primárně důsledkem zásahů zvenčí, ale vznikl proto, že Češi a Slováci chtěli něco daleko naléhavěji než demokracii – totiž etnicky homogenní stát pod ochranou Sovětského svazu.

Stalinské peklo a Pražské jaro

Stalinské peklo, které vzniklo v Československu v letech 1948 – 1953, zemi nevnutil Sovětský svaz – vytvořila ho z vlastní iniciativy Komunistická strana Československa. Čeští komunisté prostě byli papežštější než papež – bylo to přece tak dobré pro kariéru napodobovat Sovětský svaz. Nový režim nejprve potlačil katolickou církev, pak popravil Miladu Horákovou a četné nekomunisty odsoudil do koncentráků a k smrti. Z Maďarska posléze přišel tlak, aby byly zahájeny procesy i mezi vysokými komunisty. Zajímavé je, že Rudolf Slánský byl zatčen na základě provokačního dopisu, který mu poslala CIA. Pozoruhodné je také, že Gottwaldovi se před procesy sice nepodařilo uchránit celou KSČ, avšak obětí procesů se stali jen Slováci, Moravané a židé – Gottwald před procesy uchránil etnicky české komunisty. I za Stalinovy hrůzovlády však za politických monstrprocesů tlak z Moskvy na Československo jen nepřímý: v lidovědemokratickém Polsku se žádné takovéto politické procesy nekonaly. Jen v Československu byla až 1. května 1955 odhalena největší socha Stalina na světě, měřila 30 metrů.

Pražské jaro přišlo do Čech ze Slovenska. Alexander Dubček, který se stal r. 1963 prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska, využíval resentimentu ve společnosti k tomu, aby si v komunistickém aparátu vytvořil vlastní mocenskou základnu. Dávno před uvolněním v Praze dal svobodu kulturněpolitickému týdeníku Kultúrny život, který bojoval za rehabilitaci Slováků, včetně Gustáva Husáka, v padesátých letech nespravedlivě Čechy odsouzených do vězení za tzv. „buržoazní nacionalismus“. Stejných metod využíval Dubček i poté, když se „Bratislavské jaro“ rozšířilo do Prahy a od ledna 1968 se stal prvním tajemníkem KSČ. Demokrat a liberál Dubček nebyl – podle Heimannové si byl prý vědom, že po získání moci musí demokratizaci v zemi zase potlačit. Důkazem je údajně to, že v jeho prezidiu byli konzervativci i liberálové. Komunistická strana Československa v roce 1968 obnovila nacionalistickou rétoriku, aby získala lidovou podporu. Pražské jaro využívalo domácího patriotismu i xenofobie a bylo zakotveno v tom, co Češi považovali za nejhlubší české a slovenské hodnoty. Sovětskou invazí však Dubčekova frakce prokázala svou slabost. Sovětský svaz se stal pro Čechy monstrem a spolupráce s Ruskem národní zradou. Invaze z r. 1968 rozbila spojení mezi socialismem a českým nacionalismem.

Po pádu komunismu

Podle průzkumů veřejného mínění z 23. – 24. listopadu 1989 chtěly znovuzavedení kapitalismu v Československu jen tři procenta obyvatelstva. Po pádu komunismu r. 1989 však reformním komunistům odebrali reformu antikomunisté a Češi opět zastínili Slováky. Občané však neměli ponětí o reálném světě: propast mezi lidovými představami o Československu i o Západě, mezi nerealistickým přesvědčením Čechů a Slováků o „hluboké demokratičnosti“ národa a očekáváním, že po pádu komunismu „všichni rychle zbohatneme“, se ukázala příliš hluboká. Stručně řečeno, Čechoslováci si dál mysleli, že ani po pádu komunismu nebude nutno příliš pracovat, je dál přijatelné podvádět, a každý bude mít i za kapitalismu chatu na venkově. Je známkou intenzivního autoritářství českých a slovenských politiků i komunistického dědictví, že tak radikální čin, jakým bylo rozdělení Československa na dva samostatné státy koncem roku 1992, mohl proběhnout bez referenda, proti vůli občanské většiny.

V zavedené demokracii se považují konflikty a rozpory za známku zdravého stavu společnosti. Tento přístup je však v rozporu s komunistickou praxí i s českým a slovenským nacionalismem. Ten dává přednost představě sjednoceného národa proti vnějšímu nepříteli: sjednocení my proti cizáckým oni.

Zakladatelé československého státu r. 1918 byli brilantní propagandisté. Je jejich zásluhou a také zásluhou mnoha talentovaných českých politických emigrantů, že je mezinárodně historie Československa většinou prezentována v pozitivním světle. Je to i proto, že tento přístup vyhovoval západním mocnostem. Československo je prezentováno nikoliv jako agresor, ale jako oběť, a to i v těch nejhnusnějších obdobích svých dějin. Samozřejmě, lichotivé obrazy o sobě vytváří každý národ. Avšak v důsledku své bouřlivé politické historie nemělo Československo nikdy možnost se na sebe podívat řádně s odstupem. Jeho hlavním problémem bylo vždycky defenzivní ospravedlňování sama sebe. V Československu vládl nacionalismus, který se přizpůsobil každé ideologii, demokratické, autoritářské, komunistické, socialistické i fašistické. I po pádu komunismu zůstává nacionalismus ve střední Evropě nezreformovanou a zatvrzelou silou. Dvakrát nacionalismus Československo zničil. Milionům lidí způsobil zbytečné utrpení. Je načase, aby byl opuštěn.

Otázky a pochybnosti

Styl knihy Mary Heimannové je skoro až greenovsky přímočarý, věcný, přímý a krystalicky jasný. Autorka zpracovává jen fakta, k nimž našla konkrétní důkazní materiál. Nespekuluje a nepsychologizuje. V důsledku toho vznikají ovšem v mysli českého čtenáře mnohé otázky, jimiž se kniha nezabývá a vlastně se jimi ani zabývat jako historická práce asi nemá.

Především Heimannová nezkoumá mechanismus, jak v československé historii vznikala chybná rozhodnutí. Většinou (s výjimkou Alexandra Dubčeka) nezkoumá ani osobní motivaci politiků. Píše, že se Masaryk v určité době rozhodl rozbourat Rakousko-Uhersko, avšak nezabývá se tím, proč se k tomu rozhodl. Asi by argumentovala, že je přesná motivace činů jednotlivých osobností zpětně nevystopovatelná. Přesně analyzuje, co Masaryk v té které chvíli udělal a jak porušoval své sliby, to je všechno zdokumentováno. Nezabývá se tím, proč to dělal.

Ze současného hlediska se však zdá nesmírně důležité zjišťovat, jak funguje onen „mechanismus pošetilosti“, v jehož důsledku činí čeští politikové už přes sto let ke škodě vlastní společnosti chybná rozhodnutí. Jde především o to, jak na to poukázal v dubnu 2008 na konferenci o Pražském jaru na Glasgow University Václav Žák, že čeští politikové neustále bojují v minulých válkách, a jdou při tom vždycky ode zdi ke zdi. V důsledku předchozí traumatické historické zkušenosti nabude nějaký docela nevinný, nebo technický fakt v českém prostředí zvláštního virtuálního významu, který vůbec není vnímán v zahraničí, a politikové pak jednají podle této falešně zkonstruované mytologie. Typickým příkladem je v současné České republice kontroverze posledních několika let týkající se americké raketové obrany. To je čistě technický problém, týkající se především hrozby likvidace systému globálního jaderného odstrašení, v jejímž důsledku by se Česká republika lehce mohla stát bojištěm v příští jaderné válce. Tím se však v ČR skoro nikdo nezabývá: namísto toho se „radar v Brdech“ stal virtuálním symbolem „loajality vůči Západu“ (a pochybným důkazem, zda „jsme součástí západního světa“), případně signálem „spiklenectví s komunismem a s Ruskem“.

Skutečnosti a fakta nabývala v minulosti takovéhoto virtuálního významu mnohokrát. Typickým příkladem je třeba antiklerikalismus Masarykovy první republiky. Heimannová o něm píše, nezmiňuje se však, co bylo zřejmě jeho motivací – skutečnost, že se v habsburském režimu pro Čechy katolická církev svou nekritickou spoluprací s mocnářským establishmentem zdiskreditovala. Heimannová právem odsuzuje, že pražská luza r. 1918 zničila barokní mariánský sloup na Staroměstském náměstí, avšak to bylo přece právě proto, že se pro ni stal nositelem virtuální sémantické nálepky habsburského útlaku.

Jinou aktuální otázkou, kterou kniha vyvolává, je problém, jak se bránit extremnímu nacionalismu nejrůznějších etnických skupin. Opět nelze Heimannovou kritizovat, že se tímto tématem nezabývá: je to téma spíše prakticky politické než historické. Heimannová v knize několikrát naznačuje, že se nesmiřitelně nacionalisticky chovaly v prostoru rakouského mocnářství veškeré etnické skupiny; hned na začátku knihy se zmiňuje o tom, že revoluce r. 1848 selhala, protože se všechny etnické skupiny v mocnářství pohádaly. Během celé knihy se však pak soustřeďuje na analýzu českého šovinismu: jistě právem, protože ten byl v Československé republice dominujícím prvkem. Jenže, jak dokázala například Marta Filipová svou doktorskou prací o české a německé kunsthistorii v Rakousku 19. století, kterou loni obhájila na Glasgow University, vypjatý nacionalismus byl charakteristikou nejen české, ale i německé strany, a to natolik, že údajně vědecké kunsthistorické práce z 19. století od německých i českých rakouských autorů nemají v podstatě cenu: jde jen o povrchní, ideologické vyřizování účtů.

V této souvislosti vzniká otázka, jak si stát může poradit s extremním nacionalismem svých různých etnických skupin. Je jasné, že když Masaryk koncem první světové války rozbíjel Rakousko-Uhersko, Němci žijící na českém území se k tomu stavěli nepřátelsky. Heimannová nepřímo argumentuje, že si je nový československý stát mohl získat inkluzivní politikou, namísto toho je českým šovinismem od státu ještě víc odcizil, což pak mělo koncem třicátých let fatální důsledky. Mělo se to zkusit, je možné, že by to fungovalo, ale co se mělo udělat, kdyby to nefungovalo? Shodou okolností řeší velmi podobné problémy s maďarskou menšinou dnešní Slovensko. Do podrobností tam nevidíme, ale je velmi pravděpodobné, že v důsledku hospodářského rozkladu Maďarska se v něm dostávají ke slovu nebezpečné extremně nacionalistické skupiny. Vyřešila by nacionalistické rozbroje na jižním Slovensku dnes skutečně otevřenost, vstřícnost a inkluzivní postoj od slovenské vlády, anebo by to k neutralizaci extremního nacionalismu Maďarů nestačilo?

V této souvislosti je nesmírně zajímavý argument Heimannové, že meziválečné Československo si jakžtakž udrželo základní demokratické principy jen potud, pokud byla země pod dominantní nadvládou Čechů. Byla to sice nespravedlivá demokracie, výrazně zvýhodňující české etnikum, ale když západní mocnosti odebraly Čechům v Mnichově v září 1938 právo dominovat ostatním etnikům v československém prostoru, nové Česko-Slovensko se rychle propadlo do autoritářství. Neznamená to, že ostatní etnické skupiny na českém a slovenském území měly jiné než demokratické hodnoty? A jak se měl proti jejich autoritářským tendencím československý stát bránit? Měl právo se proti nim bránit? Kdyby se dnes britští muslimové rozhodli ve střední Anglii vytvořit autonomní islámský stát, kde by platil zákon šaria a byla v něm potlačována práva žen, nereagovala by Británie stejně tvrdě mocensky jako meziválečné, Čechy zvýhodňující Československo? Jsou to složité otázky a řešení by bývalo zřejmě spočívalo v jemnosti přístupu, jehož tehdejší československá administrativa nebyla schopna.

Myslím, že je obtížné Masaryka kritizovat za to, že rozbil Rakousko-Uhersko ze zahraničí bez domácího mandátu. Těžko se mohl za první světové války vrátit do Prahy a uspořádat tam r. 1917 referendum o tom, zda má či nemá být Rakousko-Uhersko rozčleněno. Masarykovi lze ovšem právem vyčítat nesoudnost úsudku i to, že jako typický politik učinil mnoho slibů, které pak porušil. Rozhodnutí zlikvidovat Rakousko-Uhersko bylo zjevně pošetilé a Masarykova argumentace spojencům, že nově vzniklé Československo bude hrází pro německou rozpínavost, byla směšná.

Snad jediným politikem, v jehož případě se Heimannová zabývá motivací jeho činů, je v knize Alexander Dubček. Je známo, že svým zázemím byl Dubček autoritářský komunistický byrokrat a Heimannová přesvědčivě dokázala, jak jako první tajemník na Slovensku využíval lidového resentimentu k posilování vlastní mocenské pozice. Je jistě pravda, že téhož mechanismu využíval v roce 1968 i na celostátní politické scéně. Argument, že Dubček počítal s tím, že až stoprocentně upevní svou moc, zavede zase útlak, je však myslím nedokazatelný. Je spíš pravděpodobné, že byl Dubček funkcionářem krajského formátu a na vedení státu nestačil, jako ostatně snad nikdo v tehdejším komunistickém politbyru. Z memoárů Zdeňka Mlynáře jasně vyplývá, že vedení KSČ v roce 1968 tvrdě selhalo prostě proto, že jeho členy nebyli nejbystřejšími občany v československé společnosti. Byli to ideologicky zabednění hlupáci, kteří si se spontánně vzniklou situací prostě nevěděli rady. Stranické politbyro totiž nevzniklo na základě soutěže nejlepších z nejlepších, ale v důsledku mocenských intrik. Z tragické historické epizody Pražského jara vyplývá, jak jsou nedemokratické struktury neefektivní.

Celkově je nová historie Československa od Mary Heimannové brilantním příspěvkem k diskusi o českém údělu i o postavení Čechů ve světě – dnes i v minulosti. Autoritativnost studie potvrzuje i jedna nikoliv nevýznamná drobnost. Knihy vydávané v angličtině na česká témata mívají většinou velké problémy s diakritikou a překlepy v českých názvech i v odkazech na české zdroje. Monografie Mary Heimannové je redakčně zpracována tak pečlivě, že jsem nenašel v celé knize jedinou chybu v háčcích a čárkách či překlep v českém názvu.

Część polskiego opracowania.

Ze względu na obszerność tego materiału – recenzji książki amerykańskiej autorki Mary Heimann „Czechoslovakia: The State that Failed (Czechosłowacja: Państwo, które zawiodło) – autorstwa Jana Čulíka, redaktora naczelnego wymienionej strony, pozwalamy sobie na omówienie, bądź przetłumaczenie tylko niektórych fragmentów cytowanego tekstu.

Recenzent książki informuje na wstępie, iż jej autorka z zamiarem napisania historii niewielkiego narodu europejskiego – z punktu widzenia nie ulegania przez ten naród międzynarodowym naciskom – za podstawę swych dociekań wybrała Czechosłowację....

Doskonale opanowała język czeski i kilka lat poświęciła na studiowanie materiałów źródłowych, w tym dwa lata bezpośrednio w Republice Czeskiej. W wyniku jej pracy powstała rzetelnie udokumentowana książka, nie zawierająca zbędnych spekulacji i konwencjonalnych stereotypów, pod wieloma względami zgodna ze sceptycznymi odczuciami współczesnych Czechów, będąca inspirującym materiałem do dyskusji.

Oto kilka tez wybranych z zestawienia autora recenzji (podkreślenia w tekście – redakcja PBI Zaolzie.org):

- Mary Heimann argumentuje, iż podstawowym problemem społeczeństwa czeskiego był ekstremalny nacjonalizm i nietolerancja etniczna, ślepo i uparcie wmuszane społeczeństwu przez polityków, którzy konsekwentnie odrzucali pragmatyczne rozwiązania kompromisowe, uwzględniające różnorodność interesów. Tą postawą kierowali się oni nie tylko wobec Niemców, ale i Żydów, Romów, Węgrów, Słowaków, Polaków i Rusinów. Zaciekłe forsowanie czeskiego nacjonalizmu ponownie doprowadziło państwo czeskie na skraj przepaści. Czesi byli zawsze mistrzami w zarzucaniu osobom trzecim „zdrady“ bądź „ucisku“ w kontekście własnych niepowodzeń. Mary Heimann udowadnia jednak, że winę za Monachium ponoszą sami Czesi, którzy – szczególnie w latach 1938-39 – stosowali wobec mniejszości bezprzykładny ucisk, do którego bez jakichkolwiek nacisków zewnętrznych powrócili w powojennym okresie 1945-48.

- Według Mary Heimann samo państwo czechosłowackie powstało w r. 1918 na gruncie ideologii nienawiści. Pojęcia „ziemie czeskie“ ani „Słowacja“ nie były według niej do dziewiętnastego wieku stosowane, natomiast w wieku dziewiętnastym zrodziła się mitologia czeskiego wyzwolenia narodowego, która kulminowała w wieku dwudziestym. Wtedy jednak czeski szowinizm z końca dziewiętnastego stulecia przyniósł tragiczne następstwa.

Do powstania samodzielnego państwa czechosłowackiego – jak czytamy w recenzji – mogli się prawdopodobnie przyczynić amerykańscy Żydzi. Według autorki książki wynika to z „Rozmów z Tomaszem Garrigue Masarykiem“ Karla Čapka, w których Masaryk opowiada m.in. o tym, jak to w roku 1899 stanął w Austrii w obronie żydowskiego włóczęgi Hilsnera, niesprawiedliwie oskarżonego o dokonanie rytualnego mordu na młodej dziewczynie Aneżce Hrůza. Jego ówczesne energiczne wystąpienie przeciwko antysemityzmowi było w świecie szeroko komentowane, a że – jak powiedział po latach Čapkowi „prasa światowa jest w przeważającej mierze opanowana, lub co najmniej finansowana przez Żydów, znali mnie w związku z casusem Hilsnera i odwdzięczyli mi się za to, co dla nich zrobiłem w ten sposób, że przychylnie pisali o naszej sprawie – a w każdym razie nie pisali o niej nieprzychylnie. Bardzo nam to politycznie pomogło“.

Jak pisze red. Čulík, Masaryk był w ocenie pani Heimann niesamowitym manipulatorem politycznym, zachowującym się jak chorągiewka na wietrze. W prasie brytyjskiej forsował propagandę ucisku w Czechach, a potem twierdził z zadowoleniem, że krew i męczeństwo zawsze wywołują sympatie. Nie miał w tej kwestii poparcia czeskich deputowanych, którzy jeszcze w r.1917 podkreślali, że „naród czeski widzi warunki swego rozwoju wyłącznie pod panowaniem Habsburgów“.

By nie być posądzoną o antyczeski nacjonalizm, kolejne fragmenty postaram się przetłumaczyć dosłownie. Ciekawy jest nie tylko przekaz amerykańskiej autorki, ale i czeskiego recenzenta:

Masarykowi udało się przekonać zachodnich sojuszników o konieczności rozbicia Austrii dopiero wtedy, gdy czeskie legie po rewolucji bolszewickiej w Rosji spektakularnie opanowały magistralę transsyberyjską, przez co Masaryk zdobył wpływy na arenie międzynarodowej, albowiem ‚jego legie‘ mogły się przyczynić do realizacji wojennych celów sojuszników. Do rozbicia Austrii i powstania Czechosłowacji doszło według Mary Heimann wyłącznie dlatego, że zachodni sojusznicy nadużyli czeskich legii w Rosji oraz kazusu Czechosłowacji dla realizacji własnych, bezpośrednich, krótkofalowych celów wojskowych pod koniec pierwszej wojny światowej. Argumentacja Masaryka wobec zachodnich sojuszników, że utworzenie Czechosłowacji jest potrzebne po to, by stanowiło „tamę dla niemieckiego ekspansjonizmu na Wschód (Drang nach Osten –A.S.)“, jest z historycznego punktu widzenia, kiedy już wiemy co nastąpiło dwadzieścia lat później, naprawdę śmieszna. Czescy deputowani poparli ideę Masaryka, dotyczącą rozbicia Austo-Węgier i utworzenia samodzielnej Czechosłowacji aż w ostatnim momencie, w lipcu 1918. 16 października 1918 cesarz Karol I zaproponował narodom zamieszkującym Austrię autonomię i była nadzieja, że zostanie przyjęta. Masaryk w ostatniej chwili próbował przeszkodzić w zawarciu umowy pomiędzy Austrią i sojusznikami, ogłaszając niezawisłość Czechosłowacji.

Powstanie Czechosłowacji w październiku 1918 było liczącym się zwycięstwem Masaryka, lecz nie było niczym nieuniknionym. Tworząc nowe państwo Masaryk brutalnie ignorował interesy Niemców, Węgrów i Polaków, mieszkających na terytorium Czechosłowacji oraz występował w imieniu Słowaków i Rusinów nie posiadając ich mandatu. Sojusznicy wkrótce zaczęli żałować, że w Europie środkowej powstało pełne konflików, niestabilne państwo. Jak powiedział premier brytyjski Lloyd George: „Do Czechosłowacji zagarnięto setki tysięcy protestujących Węgrów i kilka milionów wzburzonych Niemców“.

Ucisk narodowy w międzywojennej Czechosłowacji

Czechosłowacja, która powstała w r. 1918, była narodowo i etnicznie bardzo nierównoprawnym państwem. Masaryk z Benešem obiecywali Słowakom i Rusinom autonomię, nic z tego jednak nigdy nie spełnili. Mniejszości były niezadowolone. W dodatku ludność niemiecka nie była w Czechosłowacji mniejszością: Niemców było w Czechosłowacji więcej niż Słowaków. Z tego powodu musiała powstać fikcja „narodu czechosłowackiego“, by nie liczyć oddzielnie Czechów i Słowaków. Czesi i Słowacy byli teoretycznie tzw. ‚elementami państwowotwórczymi‘, choć Niemcy przerastali ich liczbowo. I choć Niemców było w Czechosłowacji więcej niż Słowaków, zabrakło trzeciej zwrotki czechosłowackiego hymnu państwowego. Gwarantowano wolność poszczególnych obywateli, lecz w praktyce stosowano twardą dominację narodu ‚czechosłowackiego‘ (tak naprawdę czeskiego). Międzywojenna Czechosłowacja nie była równoprawnym państwem wielonarodowym.

[...] Niepokojący był również fakt, że w kraju, którego 80 proc. mieszkańców stanowili katoliy, rząd uprawiał politykę antyklerykalizmu [...] Niemcy wiedzieli, że sam Masaryk wyrastał jako Niemiec i tylko zmienił narodowość, więc nim gardzili. [...]

Kłopoty były również ze Słowakami. Kiedy Andrej Hlinka, jeden z pierwotnych sygnatariuszy deklaracji z Martina, na której podstawie Słowacja stała się częścią Czechosłowacji stwierdził, że obietnice Masaryka zawarte w Porozumieniu z Pittsburga, podpisanym przez czeskich i słowackich emigrantów, dotyczącym utworzenia niezależnego słowackiego rządu, parlamentu i sądownictwa, nie zostaną spełnione, pojechał ze skargą do Francji. Po powrocie został na rozkaz Masaryka aresztowany za ,zdradę‘ i do r. 1920 siedział w więzieniu. Za zdradę został również aresztowany słowacki nacjonalista Vojtech Tuka za to, że oświadczył, iż deklaracja z Martina została podpisana tylko na dziesięć lat, i po roku 1928 prawodawstwo czechosłowackie traci swoją ważność. Skazano go za zdradę państwa na 15 lat więzienia. Następstwem tej dyskryminacji Słowaków był ogromny wzrost wpływów Słowackiej Partii Ludowej Andreja Hlinki.

[...]

Ucieczka w totalitaryzm

Kolejne wydarzenia były szczególnie ciekawe i drastyczne, bowiem po Monachium, jak tylko mocarstwa zachodnie odebrały dotychczasowym czeskim politykom możliwość trzymania wielonarodowego państwa w ryzach, państwo to z miejsca uległo rozpadowi, zaś w powstałych z tego rozpadu organizmach państwowych zaczęły dominować wyraźne tendencje autokratyczne oraz rasistowskie. Pani Heimann uważa, iż jest to dowód, że dyktatura zapanowałaby w Czechosłowacji i bez późniejszej intgerencji hitlerowskich Niemiec (Protektorat – przyp. A.S.).

Druga Republika Czechosłowacka, która istniała od października 1938 do marca 1939, była państwem jawnie autokratycznym, tak samo jak [później] trzecia republika w latach 1945-48. Jej rząd, wydając bez żadnego mandatu niedemokratyczne dekrety (tak samo jak Dekrety Beneša po II wojnie światowej – pozbawiające m.in. zaolziańskich Polaków ich mienia społecznego i to pod pozorem konfiskaty mienia poniemieckiego – przyp. A.S.) popierał rasizm, niszczył przeciwników politycznych, zakładał obozy koncentracyjne, prześladował Żydów i Cyganów i to z własnej, nieprzymuszonej woli, bez jakichkolwiek nacisków hitlerowskich Niemiec. Urzędy czechosłowackie rozpoczęły nieskrywane czystki etniczne. Czecho-Słowacja pomonachijska bardzo nerwowo reagowała na imigrację żydowskich uciekinierów z Niemiec hitlerowskich [...] w Czechach antyżydowski rasizm miał podłoże uprzedzeń etniczno-językowych, na Słowacji miał charakter religijny.

[...]

W Protektoracie

Interesujące stosunki zapanowały zdaniem pani Heimann po niemieckiej okupacji z marca 1939. Niemcy dali Czechom niemal tyle samo autonomii jak Słowakom, którzy powitali ich jako wyzwolicieli, choć Czesi odnosili się do Niemców z resentymentem. Niemcom mieszkającym na stałe na terytorium Czech i Moraw nazistowscy okupanci z Rzeszy żadnych przywilejów nie zapewnili. Okupacja ich rozczarowała. W dodatku ci z czeskich Niemców, którzy należeli do partii Henleina, automatycznie otrzymali obywatelstwo Rzeszy i musieli iść do wojska, co Czechów nie obowiązywało. Właśnie po to, by nie musieć iść do wojska wielu czechosłowackich Niemców zgłosiło po marcu 1939 narodowość czeską .

Edvard Beneš z londyńskiej emigracji, wbrew woli krajowego ruchu oporu, by zyskać międzynarodowy, medialny triumf propagandowy, zorganizował w r. 1942 „operację Anthropoid“, zamach na protektora Rzeszy Reinharda Heydricha, choć Czechom w Protektoracie nie działa się krzywda [...] tzv. heydrychiada przyczyniła się do całkowitego zaniku ruchu oporu w Czechach, lecz Beneš osiągnął swój cel: stworzył na arenie międzynarodowej czarno-biały obraz czeskiego męczennictwa i niemieckiego zła. Po zamordowaniu Heydricha przestano uważać Protektorat Czech i Moraw za kolaborancki kraj, popierający nazistów[...].

Drastyczne stosunki powojenne

Jak tylko w r. 1943 Beneš podpisał w Moskwie ze Stalinem Układ o współpracy ze Związkiem Radzieckim, komuniści przygotowali skład powojennego rządu czechosłowackiego, który Beneš zaakceptował. Do składu tego rządu nie weszli antyfaszystowscy sudeccy Niemcy, ani przedstawiciele innych mniejszości. Niekomunistom nie przeszkadzały totalitarne aspekty Koszyckiego Programu Rządowego. Dążyli wyłącznie do ukaranaia „ zdrajców narodu“. 4 kwietnia 1945 obradował w Koszycach samozwańczy rząd Fierlingera: zaczęło się stosowanie prawa odwetu. Zaistniała podobna sytuacja, jak po pierwszej wojnie światowej: samozwańczy rząd polityków emigracyjnych znów rozpoczął dyktowanie krajowi gruntowych przemian [...]

Powojenne władze czechosłowackie z perfekcją przejęły od nazistów metody likwidowania oporu politycznego: starannie wydzielano kartki żywnościowe (lub ich nie przydzielano – jak miało to miejsce m.in. w stosunku do zaolziańskich Polaków – przyp. A.S.), szerzono populizm, stosowano restrykcyjną politykę wynagrodzeń oraz redystrybuowano skonfiskowane mienie. Do 27 października 1945 prezydent Beneš, bez mandatu wyborczego, wydał 27 dekretów prezydenckich i 91 ustaw, realizując w ten sposób brutalne przemiany nacjonalistyczne i radykalną rewolucję socjalistyczną.

Zaraz po wojnie ludność czeska zaczęła spontanicznie mordować Niemców. Zupełnie jak gdyby to wyłącznie Niemcy byli ‚zdrajcami‘ i ‚faszystami‘, zaś ani naród czeski, ani słowacki z reżymem nazistowskim nigdy nie kolaborował [...]. 16 maja 1945 Beneš podkreślił w swoim wystąpieniu, iż w interesie jednolitego państwa leży ‚zlikwidowanie Niemców i Węgrów‘ (prześladowania i deportacje stosowano również wobec znacznie mniej liczebnych zaolziańskich Polaków – przyp. A.S.).

Powojenne władze czechosłowackie zachowywały się wobec Niemców (i innych mniejszości – przyp. A.S.) dokładnie tak, jak hitlerowcy wobec Żydów. Kartki żywnościowe obcięto tak, że nie wystarczały na zapewnienie minimum życiowego. Przemocą zamykano szkoły. Niemcom, podobnie jak Żydom podczas okupacji hitlerowskiej, wolno było robić zakupy tylko w określonych godzinach, nie wolno im było korzystać z publicznych środków komunikacji, nie wolno im było zmieniać miejsca zamieszkania [...], utworzono obozy dla internowanych na wzór hitlerowskich obozów koncentracyjnych. Nad bramą obozu Vojna, koło miasta Přibram, zawieszono hitlerowskie hasło ‚Arbeit macht frei‘, tyle że w języku czeskim. Powstała siatka tajnej policji, w skład której werbowano zbrodniarzy hitlerowskich [...] Powołano ‚nadzwyczajne sądy ludowe‘. Od wydanych przez nie wyroków nie było odwołania. Wyroki śmierci wykonywano w ciągu 2-3 godzin od ich wydania [...] Deportacja Węgrów ze Słowacji (masowo deportowano również w tym czasie Polaków z Zaolzia – przyp. A.S.) za ich domniemany faszyzm był niewiarygodną obłudą, gdyż reżymu faszystowskiego na Słowacji nie ustanowili Węgrzy, tylko Słowacy [...], komunizm w Czechosłowacji zwyciężył w r. 1948 – w ocenie pani Heimann – w następstwie czeskiego szowinizmu narodowego i w konsekwencji oportunizmu politycznego zadufanych w sobie osobistości czeskiego życia społecznego. Reżym komunistyczny [w Czechosłowacji] nie był pierwotnie konsekwencją interwencji zewnętrznej. Udało się go wprowadzić, bo Czesi i Słowacy – znacznie bardziej niż demokracji – pragnęli jednolitego etnicznie państwa osłanianego przez sowiety.

Stalinowskie piekło i Praska Wiosna...

Stalionowskiego piekła, które rozpętało się w latach 1948-53 nie rozpętał Związek Radziecki. Rozpętała je z własnej inicjatywy Komunistyczna Partia Czechosłowacji. Czescy komuniści byli bardziej papiescy niż sam papież, albowiem naśladowanie Związku Sowieckiego Radzieckiego było bardzo przydatne w robieniu kariery [...]

Praska Wiosna zawędrowała do Czech ze Słowacji. Aleksander Dubček, który był od roku 1963 pierwszym sekretarzem Komunistycznej Partii Słowacji, wykorzystał resentymenty ludności dla utworzenia sobie własnego, silnego zaplecza w aparacie komunistycznym. Na długo przed praską odwilżą dał wolną rękę redakcji tygodnika kulturalno-politycznego ‚Kultúrny život‘, walczącej o zrehabilitowanie Słowaków, w tym Gustava Husáka, którzy w latach pięćdziesiątych zostali niesprawiedliwie przez Czechów wtrąceni do więzień za tzw. ‚nacjonalizm burżuazyjny‘. Te same metody stosował Dubček również wtedy, gdy ‚Bratysławska Wiosna‘ rozprzestrzeniła się aż na Pragę i od stycznia 1968 został pierwszym sekretarzem Komunistycznej Parti Czechosłowacji. W opinii p. Heimann – demokrata i liberał Dubček zdawał sobie sprawę, że po objęciu w kraju władzy musi ponownie zdusić demokrację. Dowodzi to jej zdaniem fakt, że w kierowanym przez niego prezydium zasiadali konserwatyści i liberałowie. Komunistyczna Partia Czechosłowacji, by zyskać poparcie szerokich mas, wznowiła w roku 1968 retorykę nacjonalistyczną [...] Sowiecka inwazja udowodniła jednak słabość frakcji Dubčeka. Związek Sowiecki stał się dla Czechów monstrum, zaś współpraca z Rosją zdradą narodową [...]

Po upadku komunizmu

Na podstawie badania opinii publicznej z 23-24 listopada 1989 za przywróceniem kapitalizmu w Czechosłowacji opowiedziało się zaledwie 3 proc. mieszkańców. Po upadku komunizmu w r. 1989 antykomuniści odebrali komunistycznym reformatorom reformę, a Czesi znów zdominowali Słowaków. Ludność nie miała jednak pojęcia o tym, co się naprawdę działo: przepaść pomiędzy wyobrażeniami ludności o Czechosłowacji i Zachodzie, między nierealnymi wyobrażeniami Czechów i Słowaków o ‚głębokim demokratyzmie‘ kraju i oczekiwaniemi, że po upadku komunizmu ‚wszyscy się szybko wzbogacą‘, była zbyt głęboka. Jednym słowem, Czesi i Słowacy wyobrażali sobie, że również po upadku komunizmu nadal nie trzeba będzie zanadto pracować, że nadal można będzie uprawiać szwindel i każdy będzie również w kapitaliźmie posiada domek letniskowy na wsi. Dla czeskich i słowackich polityków oraz przejętego przez nich dziedzictwa komunistycznego jest charakterystyczne to, że do tak radykalnego posunięcia, jakim był pod koniec roku 1992 podział Czechosłowacji na dwa samodzielne państwa, doszło bez uprzedniego referendum i wbrew woli większości mieszkańców [...]

Twórcy państwa czechosłowackiego w r. 1918 byli mistrzami propagandy. To ich zasługą oraz zasługą licznych czeskich emigrantów politycznych, historia Czechosłowacji postrzegana jest na arenie międzynarodowej w bardzo pozytywnym świetle. Jest tak również dlatego, że ta opinia była wygodna i dla mocarstw zachodnich. Czechosłowacji nie przedstawia się jako agresora, lecz jako ofiarę i to dotyczy nawet tych najbardziej odrażających okresów jej historii. Swój pozytywny obraz próbują oczywiście kształtować wszystkie narody, jednak Czechosłowacja – w konsekwencji swych burzliwych dziejów politycznych – nie miała nigdy okazji, by spojrzeć na siebie z odpowiedniego dystansu. Jej zasadniczym problemem było zawsze defensywne usprawiedliwianie własnych poczynań. W Czechosłowacji panował nacjonalizm, łatwo podporządkowujący się każdej ideologii: demokratycznej, autokratycznej, komunistycznej, socjalistycznej i faszystowskiej. Nacjonalizm w Europie Środkowej pozostaje niereformowalną siłą również po upadku komunizmu. Czechosłowację dwa razy zniszczył. Był przyczyną niepotrzebnych cierpień milionów ludzi. Najwyższy czas, by od niego odejść.

Jan Čulík podkreśla w końcowym fragmencie swego omówienia książki Mary Heimann, że autorka w tylko przedstawia fakty, pisząc co np. Masaryk uczynił w danym momencie, lecz nie analizuje przyczyn jego postępowania. Recenzent odnosi się krytycznie do argumentacji autorki i zachęca czytelników do stawiania sobie na podstawie przeczytanego tekstu konkretnych pytań, bardzo pozytywnie oceniając nadzwyczajną staranność językową autorki w stosowaniu czeskich przypisów.

Zachęcona przez recenzenta do zastanowienia się nad przeczytanym tekstem nie kwestionuję – w przeciwieństwie do autorki książki – prawa Czechów i Słowaków do utworzenia niepodległego (lecz równoprawnego) państwa dwóch narodów, ani dwóch samodzielnych państw. Nie sposób się jednak nie zgodzić z autorką, że Masaryk tworząc nowe państwo brutalnie ignorował interesy innych narodów, stosując podstęp, agresję i obłudę. Omawiane przez autorkę fakty z okresu międzywojennego znam nie tylko z lektury, ale i z opowiadań starszego od siebie pokolenia, w kontekście naszej zaolziańskiej historii. Wojenne, a potem powojenne fakty po 1945 roku: odmawianie środków do życia, zagrabienie przez Czechów żywności przysłanej głodującym Polakom z Polski, zamykanie polskich szkół, deportacje Polaków... to wszystko pamiętam z autopsji i do oceny niewłaściwości takich poczynań nie jest mi wcale potrzebna naukowa analiza przyczyn takiego, a nie innego postępowania czeskich polityków. Są to niezaprzeczalne fakty. To działo się autentycznie w ćwierć wieku po podstępnym zaborze zbrojnym zachodniej części Śląska Cieszyńskiego przez Czechów z inspiracji Masaryka i Beneša, do którego doszło 23 stycznia 1919.

Trzeba się również zgodzić z autorką omawianej książki, że „twórcy państwa czechosłowackiego byli mistrzami propagandy“, skoro polscy politycy, a nawet historycy, po dzień dzisiejszy przekładają ich wykładnię historyczną ponad dialog, prezentację niezaprzeczalnych faktów i reprezentowanie interesów własnego narodu. Głęboko zapadły mi w serce słowa, które przeczytałam ostatnio w „Naszym Dzienniku“. „Dialog [...] zakłada wzajemność. Inaczej może powstać tylko szum, z którego nikt niczego nie zrozumie. Nie dajmy się więc przestraszyć i nie dajmy sobie wmówić, że mamy tylko słuchać i nie mówić całej prawdy, by nie narazić się na społeczną niepoprawność“. Te słowa dotyczyły wprawdzie problemów z judaizmem, ale czyż w świetle naszych doświadczeń historycznych, które w swej książce, na podstawie dokumentów, potwierdziła Mary Heimann i tego, co o stosunkach czesko-polskich napisał czeski politolog Bohumil Doležal (patrz. PBI-Z z 23.9.2009 ... List z redakcyjnej poczty Lidových novin), nie odnoszą się one również – w kontekście Zaolzia – do stosunków z naszym południowym sąsiadem?