Przedterminowych wyborów do Izby Poselskiej Parlamentu
Republiki Czeskiej nie będzie
Předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky se nekonají
Przedterminowe wybory
parlamentarne w Republice Czeskiej, ogłoszone przez prezydenta republiki
Václava Klausa na 9.-10.10.br. nie odbędą się. Trybunał Konstytucyjny orzekł,
że ustawa o rozwiązaniu Izby Poselskiej, którą zaskarżył poseł Miloš Melčák
była sprzeczna z konstytucją. Dlatego Parlament RC – Izba Poselska i Senat
naprędce uchwalił nowelizację konstytucji nakazującej prezydentowi republiki
rozwiązania Izby Poselskiej, jeśli uchwała taka uzyska poparcie minimum 3/5
wszystkich posłów – chodzi o tzw. samorozwiązanie izby niższej czeskiego
parlamentu. Nowelizację konstytucji niezwłocznie podpisał prezydent Václav
Klaus. Kiedy jednak doszło do właściwego głosowania – 15.9.br. –
samorozwiązania nie było. Za było tylko 83 posłów, a potrzebne były głosy 120
posłów. Przedterminowe wybory storpedowała właściwie ČSSD, która oświadczyła że
wspiera gabinet fachowców premiera Fiszera, SZ(Strana zelených), jednak jej stanowisko jest
ogólnie znane oraz niektórzy pojedyńczy posłowie. Przewodniczący ODS w tej
sytuacji zrezygnował z mandatu poselskiego. Poszczególne partie polityczne
wydały już większość środków finansowych przeznaczonych na kampanię
przedwyborczą. Te wielkie – jak ODS, ČSSD, KSČM mogą oczekiwać dalsze pieniędze
z budżetu państwa jeszcze do końca tego roku. Natomiast mniejsze partie,
zwłaszcza te poza-parlamentarne jeśli chcą przekroczyć 5% próg, będą musiały
się znacznie zadłużyć.
Předčasné parlamentní volby
v České republice vyhlášené prezidentem republiky Václavem Klausem na
9.-10.10 tr. se nebudou konat. Ústavní soud prohlásil, že zákon o ukončení
činnosti Poslanecké sněmovny, na který žalobu podal poslanec Miloš Melčák, byl
v rozporu s ústavou. Proto Parlament ČR – Poslanecká sněmovna a Senát
v rychlosti schválil nevelizaci ústavy, přikazující prezidentovi rozpustit
Poslaneckou sněmovnu, jestliže usnesení v této záležitosti získá podporu
alespoň 3/5 všech poslanců – jde o tzv. samorozpuštění nižší komory českého
parlamentu. Novelizaci ústavy ihned podepsal prezident Václav Klaus. Avšak ve
chvíli, kdy příšlo na řadu vlastní hlasování – 15.9.tr. – samorozpuštění se
nekonalo. Za bylo pouze 83 poslanců, a přitom nutné byly hlasy 120 poslanců.
Předčasné volby torpédovala vlastně ČSSD, která prohlásila, že podporuje
Fišerovu úřednickou vládu, Strana zelených, avšak její názor je všeobecně známý
již dříve a někteří jednotliví poslanci. Předseda ODS za této situace se zřekl
poslaneckého mandátu. Jednotlivé politické strany vydaly již většinu finančních
prostředků na předvolební kampaň. Ty velké strany – jako ODS, ČSSD, KSČM mohou
očekávat další finanční prostředky ze státního rozpočtu ještě do konce tohoto
roku. Naopak menší strany, především ty mimoparlamentní v případě, že
chtějí překročit 5%práh, musí se
značně zadlužit.
Zjazd PZKO odbędzie się 5.12.2009
Sjezd PZKO bude 5.12.2009
W sobotę 5.12. br. odbędzie się w Domu Kultury w Kocobędzu XXI Zjazd
Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego. Zjazd delegatów jest najwyższym
organem Związku, który Zarząd Główny zwołuju co cztery lata. Zjazd będzie miał
dwie części – pierwsza robocza opracuje materiały, które przedstawione zostaną
w drugiej uroczystej części obrad. W tej części odbędą się też wybory. W
zjeździe weźmie udział 200 delegatów, którzy reprezentować będą 82 koła
miejscowe i 12 000 członków. Prezesi kół PZKO spotkają się jeszcze 7.10. br. w
Czeskim Cieszynie na Konwencie Prezesów, gdzie sprawozdanie
z dotychcza-sowej pracy przedstawią prezesi poszczególnych komisji
przedzjazdowych.
V sobotu 5.12. tr. se bude konat v Domě kultury
v Chotěbuzi XXI Sjezd Polského svazu kulturně-osvětového. Sjezd delegátů
je nejvyšším orgánem Svazu, který Hlavní výbor svolává co čtyří roky. Sjezd bude
mít dvě části – první pracovní, která zpracuje podklady pro druhou slavnostní
část jednání. V této části se budou konat také volby. Sjezdu se
zúčastní 200 delegátů, kteří budou reprezentovat 82 místní skupiny a 12 000
členů. Předsedové skupin PZKO se setkají ještě 7.10.tr. v Českém Těšíně na
Konventu Prezesů, kde zprávy s dosavadní činnosti přednesou předsedo-vé
jednotlivých předsjedových komisí.
PZKO před XXI. Sjezdem
Polský svaz
kulturně-osvětový v České republice (PZKO) je s ohledem na počet
členů – 12 000 působících v 84 Místních skupinách, největší polskou
společenskou organizaci fyzických osob o kompaktní organizační struktuře nejen
v České republice, ale také v Evropské unií polonijních sdružení (Europejska
Unia Wspólnot Polonijnych). Původně byla řádným členem této organizace,
avšak později byla odsunuta do pozice pozorovatele po vzniku Kongresu Poláků
v ČR jako střechy nad polskými sdruženími.
V letošním roce končí
čtyřleté funkční období současného vedení Svazu, jeho Hlavního výboru. Na
sobotu 5. prosince t.r. je plánováno konání sjezdu delegátů členů PZKO. Úkolem
Sjezdu je všestranné zhodnocení činnosti členů současného Hlavního výboru,
seznámení se s programovými a hospodářskými výsledky jeho činnosti,
udělení absolutoria jako souhlasu se zprávou z činnosti. Sjezdu se bude
účastnit přes 200 delegátů zvolených na členských schůzích a všichni členové
současného vedení a Revizní komise, všichni s plným rozsahem pravomocí.
Bylo navrženo heslo Sjezdu ve formě: „Spojování generací podmínkou našeho
přetrvání – jednota v různorodosti“. V souladu
s platnými stanovami se mají konat ve všech 10. oblastech PZKO (Jablunkov,
Bystřice, Třinec, Hnojník, Český Těšín, Suchá-Stonava-Albrechtice, Karviná,
Havířov, Orlová, Bohumín) předsjezdové konference. Účast na konferencích je pro
všechny delegáty povinná. Základním úkolem konferencí je volba členů nového
Hlavního výboru, který bude reprezentantem dané oblasti jako spojka Místních
skupiny a Hlavního výboru. Kromě toho mají být na konferencích projednány úkoly
sjezdových komisí.
Úkoly, které budou
diskutovány a řešeny ve sjezdových komisích se budou týkat a) změny
organizační struktury, Oblastní rady – ano nebo ne, Rady Hlavního výboru jako
výkonné vedení, nutnost personálního posílení Hlavního výboru z 16 na 21
členů, b) program činnosti na 4-leté období, celosvazové akce, oblastní akce,
koordinace termínů, spolupráce s Polskem – Festivaly, Den tradice a
těšínského kroje, Máj nad Olzou, Gorolski świeto, Mladé Žwirkowisko, Svátek
zřídla pod Gaňczorkou, Festyn górski, Soutěž v nářečí a jiné, c) návrh
kandidátů do Rad Hlavního výboru a do předsednictva, včetně předsedy, d)
společenské místo PZKO na Zaolzí, vztahy s Kongresem – smlouva a ostatními
spolky a jejich místními strukturami, sjednocení a koordinace stanov,
s vládami českými a polskými, e) změny svazových stanov – upřesnění
podmínek právní subjektivity Místních skupin, početnější personální složení
Hlavního výboru, úkoly Rad Hlavního výboru jako výkonných orgánů, finanční a
majetková rozhodnutí.
Ing. Zygmunt Stopa, 2.10.2009
Władysław Milerski i Władysław Gałuszka obchodzili
90. urodziny
Władysław Milerski a Władysław Gałuszka slavili
90. narozeniny
W
bieżącym roku zacny jubileusz 90. urodzin obchodzili aktywni w latach
dziewięćdziesiątych działacze ruchu politycznego Wspólnota-Coexistentia Władysław
Milerski z Czeskiego Cieszyna oraz Władysław Gałuszka ze Stonawy.
Pierwszy był członkiem Rady Wykonawczej, później Sądu Rozjemczego i redaktorem
naczelnym gazety „Nasze sprawy“, drugi działał w ramach Rady Republikowej i
komisji ds. ochrony szkolnictwa polskiego na Zaolziu.
Władysław Milerski
urodził się 3.7.1919. Pochodzi z Lesznej Dolnej. W 1924 roku jego ojciec
wybudował dom, który musiał opuścić po wybuchu drugiej wojny światowej. Jeszcze
przed wybuchem wojny skończyłGimnazjumRealne im. Juliusza
Słowackiego w Orłowej, później był studentem Seminaruium Nauczycielskiego w
Śląskiej Ostrawie, gdzie był między innymi drużynowym Męskiej Drużyny
Harcerskiej. Świadectwo dojrzałości otrzymał w Państwowym Liceum Pedagogicznym
w Cieszynie, na podstawie zdanego egzaminu dyplomowego na nauczyciela szkół
powszechnych. W 1940 roku został wywieziony na roboty do Niemiec – do Dolnej
Saksonii w okolice Hannoweru, później trafił do Francji. Po powrocie
z robót w Niemczech był zatrudniony w warsztacie samochodowym Auto-Tomanek
w Cieszynie, najpierw jako robotnik, później jako pracownik biurowy. Długo
jednak tu nie pracował, właścicielem zakładu był Niemiec z Sibicy.
Po wyzwoleniu mieszkał w
Trzyńcu i widział jak w oknach domów powiewały wyłącznie polskie flagi. Nieco
później został mianowany sekretarzem gminy w rodzinnej miejscowości. Kiedy
jednak pewnego dnia do jego biura przyszedł czeski żołnierz i powiedział, że
teraz oni będą tu rządzić, a następnie zaczęły się szykany, stało się jasne, że
1945 rok dla niego to nie było wyzwolenie. Aktywnie pracuje w polskich
organizacjach społecznych, w latach 1947-51 był prezesem Stowarzyszenia
Młodzieży Polskiej w Jabłonkowie, od 1951 roku do dziś działa i pełni różne
funkcje w Polskim Związku Kulturalno-Oświatowym.
Największą jego pasją
jest szeroko rozumiane nazewnictwo, jest autorem m.in. słownika „Nazwiska
cieszyńskie“. Temat jest tak obszerny, dlatego ograniczył się do gwary. Dziś
z uśmiechem na ustach mówi, że musi się sporo napracować, żeby coś sobie
przypomnieć. Pomimo 90 lat dysponuje jednak ogromną wiedzą, kojarzy daty i
fakty, podaje przykłady. Takiej sprawności intelektualnej mógłby mu
pozazdrościć niejeden młodzieniec. Pan Władysław planuje wydać jeszcze w tym
roku „Wielki słownik gwary cieszyńskiej“, który będzie zawierać około 13,5 tys.
haseł.
Władysław Milerski
z żoną Wandą ma czworo dzieci – Bronisławę, lekarkę zamieszkałą w Czeskim
Cieszynie, Halinę, tłumacza przysięgłego, Stanisława, dziś na rencie i Annę,
nauczycielkę, a tekże sześcioro wnuków i jednego prawnuka.
Władysław Gałuszka
urodził się 19.10.1919 w Stonawie i tu aktualnie mieszka. Maturę zdał w
Gimnajum Realnym im. Juliusza Słowackiego w Orłowej w 1938 roku. Studia
rozpoczął jeszcze przed drugą wojną światową na wydziale chemicznym
Politechniki Lwowskiej. W Lwowie spędził tylko jeden rok. 1. września 1939
zastał go w Stonawie. Jeszcze tego samego dnia wyruszył z bratem oraz
Józefem Kazikiem, znanym polskim działaczem młodzieżowym w Stonawie, na pieszą
tułaczkę – dotarli nad Białą, gdzie obserwowali nalot niemiecki na Kraków. Nie
udało im się jednak dotrzeć do Lwowa. Dowiedzieli się, że Sowieci idą w drugą
stronę na pomoc Hitlerowi, dlatego wrócili do Stonawy.
Lata wojenne spędził
pracując w wiedeńskiej spółce wiertniczej, która w Stonawie szukała nowych
pokładów węgla oraz jako pomocnik u miejscowego dentysty. Po wojnie ukończył
kurs pedagogiczny dla polskich nauczycieli w Ostrawie i po jego skończeniu
podjął pracę w szkolnictwie. Pracował w polskiej szkole w Jabłonkowie, później
w Czeskim Cieszynie i wreszcie w Wędryni, gdzie został dyrektorem szkoły i
pracował aż do emerytury.
Zaraz po wojnie zaczął
pracować w Stowarzyszeniu Młodzieży Polskiej w Jabłonkowie. Spotkania odbywały
się w Czytelni Katolickiej, dzisiejszym Domu PZKO. Tam poznał swoją żonę
Jadwigę, córkę Rudolfa Paszka, dyrektora jabłonkowskiej szkoły. Po połączeniu
SMP i Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego działał w zarządach kół PZKO w
Czeskim Cieszynie, Wędryni i Stonawie. W Wędryni i Stonawie był prezesem koła.
Jest współzałożycielem Koła Przyjaciół Stonawy. Stowarzyszenie to stara się
ocalić od zapomnienia stare dokumenty i ważne wydarzenia z życia Stonawy.
Z jego inicjatywy powstała kronika mogiły polskich żołnierzy,
zamordowanych w 1919 roku. Skrupulatnie prowadzona, ze zdjęciami archiwalnymi,
wycinkami prasowymi. Władysław Gałuszka jest jednym z opiekunów mogiły
żołnierskiej. Prowadził rozmowy z Konsulatem Generalnym Rzeczpospolitej
Polskiej i gminą, czego efektem była pomoc finansowa, koordyno-wał działania
z dr. Janem Pyszką z Szwajcarii, fundatorem tablicy pamiątkowej.
Jest też członkem
Polskiego Towarzystwa Turystyczno-Sportowego „Beskid Śląski“. Od dziecka lubi turystykę,
chodzi na piesze wycieczki, jeździł na obozy pod namioty. Z Henrykiem
Jasiczkiem założył sekcję prelegentów i robił prelekcje tema-tyczne w kołach
PZKO po całym Zaolziu. W domu posiada około 5 tys. przezroczy z kraju i
z Europy oraz inne cenne materiały – gazety z okresu wojny, stare
zdjęcia.
V letošním roce slavili významné životní
jubileum 90. narozenin Władysław Milerski z Českého Těšína a Władysław
Gałuszka ze Stonavy, v devádesá-tých létech minulého století aktivní
funkcionáři politického hnutí Coexisten-tia-Soužití. První byl členem Výkonné
rady, následně Smírčí komise a redaktorem novin „Nasze sprawy“, druhý působil
v rámci Republikové rady a byl členem komise na záchranu polského školství
na Zaolzí.
Władysław
Milerski se narodil dne 3.7.1919. Pochází z Dolní Lištné. V 1924
roce jeho otec postavil dům, který musel opustit po výbuchu druhé světové
války. Ještě před válkou ukončil Reálné Gymnázium Juliusze Słowackého
v Orlové, později byl studentem Učitelského semináře ve Slezské Ostravě,
kde byl mezi jinými skupinovým vedoucím Mužské skautské (harcerské) skupiny.
Maturitní vysvědčení obdržel ve Státním pedagogickém lyceu v Těšíně, na základě
obhajoby diplomové zkoušky na učitele všeobecných škol. V 1940 roce byl
odvlečen na práce na Německa – do Dolního Saska v okolí Hannoveru, později
se ocitl ve Francií. Po návratu z nucených prací v Německu byl
zaměstnán v automobilní dílně firmy Auto-Tomanek v Těšíně, nejdříve
jako dělník, potom jako úředník. Avšak dlouho tu nepracoval, majitelem firmy
byl Němec ze Svibice.
Po
osvobození bydlel v Třinci a viděl jak v oknech domů vlály pouze
polské vlajky. Později byl jmenován tajemníkem obce v rodné vesnici. Avšak
když jednoho dne do kanceláře vešel český voják a řekl, že teď tu budou
vládnout oni, a následně začala šikana, bylo jasné, že 1945 rok nebyl pro něho
osvobozením. Aktivně působí v polských společenských organizacích,
v období let 1947-51 byl předsedou Sdružení polské mládeže
v Jablunkově, od roku 1951 působí v různých funkcích v Polském
kulturně-osvětovém svazu.
Největším jeho koníčkem je obšířněji považované názvosloví, je autorem
mezi jinými slovníka „Nazwiska cieszyńskie“ (Těšínská jména). Téma je tak
rozsáhlé, proto se omezil jen na výzkum nářečí. Dnes s úsměvem hovoří, že
ho stojí mnoho úsilí, aby si něco připomněl. Přesto, ve věku 90 let disponuje
velikými vědomostmi, spojuje data a fakta, uvádí příklady. Pan Władysław
plánuje vydat ještě v tomto roce „Wielki słownik gwary cieszyńskiej“
(Velký slovník těšínského nářečí), který bude obsahovat asi 13,5 tis. hesel.
Władysław Milerski s ženou Wandou má čtyři děti – Bronislawu,
lékařku bydlící v Českém Těšíně, Halinu, znaleckou překladatelku,
Stanislawa, dnes v důchodu a Annu, učitelku, a také šest vnuků a jednoho
pravnuka.
Władysław
Gałuszka se narodil dne 19.10.1919 ve Stonavě a tu současně bydlí.
Maturitní zkoušku složil v Reálném Gymnáziu Juliusze Słowackého
v Orlové v 1938 roce. Studia zahájil ještě před druhou světovou
válkou na chemické fakultě Lvovské polytechniky. Ve Lvově strávil pouze jeden
rok. Den 1. září 1939 ho zastihl ve Stonavě. Ještě ve stejný den se vydal
s bratrem a Józefem Kazikem, známým polským činovníkem ve Stonavě, na pěší
vyhnanství – došli nad řeku Bialou, odkud pozorovali německý letecký nátel na
Krakov. Nepodařilo se jim dorazit do Lvova. Cestou se dozvěděli, že Sověti
jdou z druhé strany na pomoc Hitlerovi, proto se vrátili do Stonavy.
Válečná léta strávil jako pracovník vídeňského vrtného spolku, který ve
Stonavě hledal nová ložiska uhlí a také jako pomocník u místního zubaře. Po
válce ukončil pedagogický kurs pro polské učitele v Ostravě a po jeho
absolvování začal pracovat ve školství. Pracoval v polské škole
v Jablunkově, později v Českém Těšíně, a následně ve Vendryni, kde
byl také ředitelem školy a pracoval tam až do důchodu.
Ihned po válce začal pracovat v Sdružení polské mládeže
v Jablunkově. Schůzky se konaly v Czytelni Katolické (Katolické
čítárně), dnešním Domě PZKO. Tam se seznámil se svou ženou Jadwigou, dcerou Rudolfa
Paszka, ředitele jablunkovské školy. Po spojení Svazu polské mládeže a Polského
svazu kulturně-osvětového působil ve výborech skupin PZKO v Českém Těšíně,
Vendryni a Stonavě. Ve Vendryni a Stonavě byl předsedou skupiny. Je
spoluzakladatelem Spolku přátel Stonavy. Toto sdružení se snaží zachránit od
zapomenutí staré doklady a důležité události ze života Stonavy.Z jeho podnětu vznikla kronika hrobu
polských vojáků, zavražděných v 1919 roce. Pečlivě vedena,
s archivními fotografiemi, výstřižky z tisku. Władysław Gałuszka je
jedním z opatrovníků hrobu vojáků. Vedl rozhovory s Generálním
konsulátem Polské republiky a s obcí, výsledkem čeho byla finanční výpomoc.
Koordinoval činnost s dr.Janem Pyszkou ze Švýcarska, fundátorem pamětní
tabule.
Je
členem Polského turisticko-sportovního sdružení „Beskid Śląski“ (Slezský
Beskyd). Od dětství má rád turistiku, účastní se pěších výletů, jezdí na
stanové tábory. Spolu s Henrykem Jasiczkem založil sekci prelegentů a
jezdí s tématickými přednáškami do jednotlivých skupin PZKO na celém
Zaolzí. Doma má asi 5 tisíc diapozitivů z domova a z celé Evropy, a
také jiné cenné materiály – noviny z období války, staré fotografie..
Życzymy naszym jubilatom
dużo zdrowia, pomyślności i jeszcze wiele satysfakcji z pracy społeczej / Přejeme
našim jubilatům mnoho zdraví, vše nejlepší a ještě mnoho satisfakce ze
společenské činnosti.
Szent
István-nap Prágában
A
csehországi magyarok augusztus 20-án az idén is megünnepelték a magyarság egyik
legnagyobb ünnepét a Szt. István-napot. A csehországi Együttélés Politikai
Mozgalom Magyar Nemzeti Tagozata kezdeményezésére a megemlékezés néhány más
itteni magyar szervezettel együtt lett megrendezve. A társrendezők-a Cseh- és
Morvaországi Magyarok Szövetségének Prágai Alapszervezete, a Csehországi Magyar
Gazdasági Társulat, a Csehországi Magyar Orvosok Társulata, és a Görgey Artúr
Társaság - között az idén először a Prágai Magyar Református Gyülekezet is
képviselve volt, mint ahogyan az a meghívóban is fel lett tüntetve.
A megemlékezésre
Prága 10-Vršovicében, a Dudás csárdában került sor 17 órai kezdettel. Mivel
acsárda belső tere magyaros jellegü,
így méltó környezetet nyújtott az ünnepségnek. A megemlékezésen kb. 45 személy
vett részt. Az ünnepélyes aktus a Himnusz eléneklésével kezdődött, amely után
Kocsis László Attila, az EPM MNT elnökének megnyitó beszédével folytatódott,
aki üdvözölte a megjelent vendégeket és röviden ismertette Szent István
királyunknak a magyar állam és a magyar keresztyénség megalapítójának
jelentőségét a magyarság számára. A pohárköszöntőt Szénási Lajos, a Magyar
Köztársaság prágai nagykövetségének ideiglenes ügyvivője mondta, aki kedves
nejével együtt jelenlétével megtisztelte az ünnepségünket. Ezután, már
hagyományosan, a társrendezők képviselői is hosszabb-rövidebb üdvözlő
pohárköszöntöket mondtak, névszerint Kosár Arpád (CsMMSz), Derian László
(CsMGT), és Dědinová Mária (CsMOT).
Az ünnepi
megemlékezést, és egyben a Prágai Magyar Református Gyülekezet üdvözletét
presbiterünk, Palágyi István György, az EPM MNT Emlékbizottságának az elnöke
mondta el. A megemlékezés keretében a szónok államalapítónk, I. István első
királyunk, a késöbbi Szent István életpályáját foglata össze, ismertetve az
ezzel összefüggő legújabbi kutatások eredményeit és az azon alapuló újabb
meglátásokat. Beszédében méltatta Szent István rendkívüli személyiségét,
kimagasló nagyságát, alkotásának kiemelten nagy jelentőségét a magyarság és a
kereszténység számára. A méltatásban jelentős helyet szentelt Szent István
hagyatékának, tanításának és intelmeinek az utókor számára, különös tekintettel
Magyarországgal és a magyarsággal szembeni egyes szomszédainak ellenséges
politikájára, ami a kisebbségi magyarok jogainak csorbításában (anyanyelvi
oktatás, hivatalos nyelvhasználat, stb.), vagy fizikai bántalmazásában (magyar
verések) nyilvánul meg.
Az ünnepi
beszéd elhangzása után Kocsis László Attila javaslatára az ünneplő
gyülekezetfelhívással fordult a
szlovák parlamenthez amelyben felszólítják a képviselőket, hogy
hatálytalanítsák az antidemokratikus szlovák nyelvtörvény azon paragrafusait,
amelyek megkülönböztetik a Szlovák Köztársaság nemzetiségeit és hátrányosan
érintik azok hivatalos nyelvhasználatát. Az összes jelenlévő egyetértése jeléül
aláírta az írásbeli felhívást. A felhívást azóta már eljuttattuk a címzethez.A felhívás elfogadása után a PMRGy által
kiadott Üzenet c. hetilap lettszétosztva a jelenlévők között. A Szent István napi ünnepséggel
kapcsolatban még egy figyelemreméltó javaslat született Dědinová Mária
jóvoltából. A javaslat lényege a Szent István nap megtartása minden évben
pontosan aug. 20-án ugyanazon a helyen, pl. a Prágai Magyar Kulturális
Központban, ahol méltóképpen megünnepelhetnénk és megemlékezhetnénk nagy
királyunkról.
A
megemlékezés hivatalos része után eljött a vacsora ideje, amely alkalomkor
remek magyaros ételeket szolgáltak fel, és zenés szórakozás és nótázás követte.
A jelenlévők szerint mindnyájan jól érezték magukat és lélekben és testben
felüdülve mindnyájan megelégedvefejezték be az idei Szent István napot. Az idei
ünnepnek azért is van rendkívüli jelentősége, mert az idén a Magyar Köztársaság
prágai nagykövetsége nem rendezett fogadást a magyar államünnep alkalmából.
Palágyi
István György, 2009. szept. 6.
Den Svatého Štěpána v Praze
Den Svatého Štěpána v Praze – Maďaři žijící
v České republice i letos oslavili 20. srpna den Svatého Štěpána, který je
jedním z největších svátku všech Maďarů. Slavnost byla uspořádána na základě
iniciativy politického hnutí Coexistentia-Együttélés ve spolupráci s dalšími
maďarskými organizacemi v České republice. Mezi spoluorganizátory – pražská
Základní organizace Svazu Maďarů žijících v Českých zemích, Maďarská
hospodářská společnost v ČR, Maďarská společnost lékařů v ČR, Společnost Artura
Görgeyho – letos poprvé se zařadilo i Shromáždění pražské maďarské reformované
církve, jak to bylo uváděno i na pozvánce.
Pamětní
slavnost se uskutečnila v prostorech Dudás csárda, Praha-Vršovice v 17 hod.
Jelikož vnitřní vybavení restaurace má maďarský charakter, tímto propůjčilo
oslavě důstojný rámec. Oslavy se účastnilo asi 45 osob. Slavnostní akt byl
zahájen zazpíváním Hymny, po které László Attila Kocsis, předseda MNS
Coexistentie-Együttélés, otevřel slavnostní shromáždění projevem ve kterém
pozdravil hosty a krátce připomněl význam našeho krále Svatého Štěpána při
založení maďarského státu a maďarského křesťanství pro Maďary vůbec. Slavnostní
přípitek byl přednesen Lajosem Szénásim, dočasným chargé d' affaires
velvyslanectví Maďarské republiky v Praze, který naší slavnost poctil spolu s
chotí. Po přípitku následovaly delší nebo kratší zdravice představitelů spolu
organizátorů jmenovitě Arpádem Kosárem (Svaz Maďarů), László Derianem (Maďarská
hospodářská společnost) a Márií Dědinovou (Maďarská lékařská společnost).
Slavnostní
projev a současně zdravici Pražského shromáždění maďarské reformované církve,
přednesl István György Palágyi, předseda Památkové komise politického hnutí
Coexistentia-Együttélés. V rámci vzpomínky řečník shrnul životní pouť krále I.
Štěpána, pozdějšího Svatého Štěpána a seznámil posluchače s výsledky
nejnovějších výzkumů související se Svatým Štěpánem a s novými názory, založené
na získaných poznatcích. Ve svém vystoupení ocenil vynikající osobnost, jeho
mimořádnou velikost osobnosti, a veliký význam jeho díla pro maďarství a
křesťanství. V ocenění řečník značnou část věnoval odkazu Svatého Štěpána, jeho
učení a pokynům pro potomstvo, se zvláštním zřetelem na nepřátelskou politiku
některých sousedů proti Maďarsku a maďarství, které se projevuje v porušování
maďarských menšin (výuka v mateřském jazyce, používání jazyka na veřejnosti),
nebo i fyzickém napadání (zbití) Maďarů.
Po odznění
slavnostního referátu na návrh László Attila Kocsise, se slavnostní shromáždění
obrátilo s výzvou na Národní radu Slovenské republiky, ve které vyzývají
poslance ke zrušení těch částí antidemokratického slovenského jazykového
zákona, které diskriminují národní menšiny Slovenské republiky a nevýhodně se
dotýkají úředního užívání jejich jazyka. Písemnou výzvu podepsali všichni
účastníci. Výzvu jsme již doručili adresátovi. Po přijetí výzvy byly
distribuovány některé výtisky týdenníku "Üzenet (Vzkaz)", který
vydává Shromáždění reformované cirkve. Ve spojitosti s oslavami dne Svatého
Štěpána se objevil ješte další pozoruhodný návrh pocházející od Márie Dědinové.
Podstata návrhu je každoroční uspořádání dne Svatého Štěpána přesně 20. srpna
na stejném místě, např. v prostorech Pražského Maďarského Kulturního Centra,
kde bychom mohli vhodně oslavit a připomenout našeho velkého krále.
Po ukončení oficiální části vzpomínkové
slavnosti přišel čas večeře, při které byly podávány vynikající maďarské jídla
a došlo i na posezení při hudbě a zpívaní lidových písní. Podle vyprávění
účastníků se všichni cítili velmi dobře a tělesně i duševně osvěženi spokojeně
ukončili letošní den Svatého Štěpána. Letošní oslavy mají mimořádný význam i
proto, že t.r. pražské velvyslanectví Maďarské republiky neuspořádalo recepci u
příležitosti tohoto maďarského státního svátku.
István György
Palágyi, 12.9.2009
„Mladá fronta DNES“: artykuł na temat stosunków
węgiersko-słowackich
„Mladá fronta DNES“: článek na téma maďarsko-slovenských
vztahů
„Mladá fronta DNES“ zamieściła w numerze z 7.9.br. obszerny,
całostronicowy artykuł Roberta Pejszy „Spory na Dunaju“. Na wstępie autor pisze
„Stosunki między Węgrami i Słowacją osiągnęły po przyjęciu 1.9. nowelizacji
słowackiej ustawy językowej zupełne dno. Problemy spróbuje obecnie rozwiązać
premier Gordon Bajnaj na spotkaniu z słowackim premierem Robertem Fico.
Obaj politycy spotkają się w czwartek w północnowęgierskim mieście Szócsémy
koło granicy ze Słowacją.“ („WTZ“: spotkanie odbyło się 13.9.br.). Zamieszczamy
pełny tekst przytoczonego artykułu, razem z jego tłumaczeniem na język polski.
/ „Mladá fronta DNES“ zveřejnila v čísle ze dne 7.9.tr. rozsáhly, na
celou stranu článek Roberta Pejši „Sváry na Dunaji“. V úvodu autor píše:
„Vztahy mezi Maďarskem a Slovenskem se dostaly po přijetí novely slovenského
jazykového zákona 1. září na naprosté dno. Potíže se nyní pokusí odstranit
premiér Gordon Bajnaj na schůzce se slovenským předsedou vlády Robertem Ficem.
Oba politici se sejdou ve čtvrtek v severomaďar-ském městě Szócsény u
hranic se Slovenskem.“ („WTZ“: schůzka se konala 13.9. tr.). Zveřejňujeme plné
znění uvedeného článku, včetně jeho překladu do polštiny.
Srpnové události na mostě
Marie Valerie v Komárně, kdy slovenské úřady zamezily vstupu maďarského
prezidenta László Sólyoma na území Slovenské republiky při příležitosti
odhalení sochy sv. Štěpána ve slovenské části Komárna, jsou typickým obrazem
toho, v jak tristním stavu se dlouhodobě nacházejí oficiální
slovensko-maďarské vztahy. Zvlášť špatné jsou však vztahy politických špiček
obou států. Silná prohlášení politiků na obou stranách dokonce vzbuzují dojem,
že vztahy obou společností jsou na bodě mrazu. Není tomu tak. Hodnotíme-li
reálný dopad zmíněných události na soužití slovenského a maďarského
obyva-telstva, lze naštěstí konstatovat (avšak jak dlouho ještě?), že na bodě
mrazu jsou jen vztahy mezi slovenskými a maďarskými politiky. A to ani ne tak
z důvodu poslední diplomatické kolize, ale zejména proto, že velká část
politické reprezentace zastupující v uplynulých dva-ceti letech Slovensko
a Maďarsko prokázala a nadále prokazuje v oblasti vzájemných vztahů
nedostatek odborných znalostí teritoria, nedostatek empatie i diplomatických
schopností.
Na počátku devadesátých let
20. století docházelo k oživování nacionálně přepjatých požadavků (revize
hranic, požadavek územní autonomie pro maďarskou menšinu), které byly
v období totality tlumeny ideologií internacionalismu. Tyto požadavky jako
by region střední Evropy vracely do období konce třicátých let 20. století a
vytvářely nacionalisticky vzrušenou atmosféru. V této době se otevřeně
hovořilo, zejména mezi představiteli menšinových Maďarů na Slovensku, o
definitivní porážce versailleského mírového systému. Slovenští Maďaři dokonce
vyzvali první demokratickou maďarskou vládu k jednáním o úpravě územních
vztahů. Z hlediska slovensko-maďarského poměru byly v té době
vzájemné vztahy negativně zatížené stylem politiky Vladimíra Mečiara
(1993-1998), podobně jako tomu bylo na opačné straně v období vlády
Viktora Orbána (1998-2002). Jak slovenští, tak maďarští politici se
v zásadní míře i nadále podíleli na procesu, který prostřednictvím
jednoduchého populismu a primitivního nacionalismu vytvářel ideální podhoubí
pro účelové reinterpretace historických kolizí (účelová vytahování strašáků
minulosti – hrozba revize, působení iredenty, vytvoření autonomie) – které
způsobily posilování nových struktur pro rozvoj primitivního nacionalismu. Jeho
produktem se stala radikálně pravicová seskupení, jakými jsou na maďarské
straně Jobbik a Maďarská garda (momentálně postavena mimo zákon) a na
slo-venské straně nacionalisticko-populistická vládní Slovenská národní strana
(SNS).
Je smutnou skutečností, že
v letech 1989-2009 nedošlo na poli slovensko-maďarských vztahů
k žádné výrazné změně oproti letům 1918-1938. Stejně jako tehdy i dnes
vzájemné vztahy jakoby zamrzly na úrovni nacionalismu 19. století. Vztah
Slováků a Maďarů dodnes zůstává hluboce determinován vzájemnými historickými
střety, které slouží jako odrazové můstky pro jejich současnou interpretaci.
Slovenská strana (politici i historikové) se ve vzá-jemných polemikách
opakovaně vrací k posuzování činnosti maďarské politiky v období po
rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 a kriticky hodnotí tvrdou maďarizační
politiku na územích osídlených Slováky (zákaz činnosti Matice slovenské,
ukončení činnosti tři slovenských gymnázií). Na maďarské straně je podobným
traumatickým uzlem, kompliku-jícím zlepšení slovensko-maďarských vztahů,
dopusud stále živý dopad Trianonu (trianonská mírová smlouva z roku 1920).
Ten způsobil rozpad historické územní integrity Uher, a především „odsoudil“ do
pozice menšinového obyvatelstva více než tři milióny Maďarů. Ocitli se doslova
přes noc ve zcela nových životních podmínkách a státech, odtrženi od svých
tradičních kulturních a historických center. Trianonské trauma, které významně
ovlivňovalo maďarskou zahraniční politiku v průběhu dvacátých a třicátých
let 20. století, kontinuálně přežívá ve vědomí podstatné části maďarské společnosti.
Na tvorbě verailesského
mírového systému se aktivně podílelo Československo, které zároveň začlenilo do
svého územního rámce významný podíl maďarského obyvatelstva (cca 745 tisíc
obyvatel). Podepsání mírové smlouvy s Maďarskem představovalo pro maďarské
obyvatelstvo nacházející se na územích tzv. nástupnických států definitivní
krach naději na znovuzačlenění do maďarského státu. Pro československé Maďary
se období začínající rokem 1920 stalo zápasem o nalezení možného modus vivendi
v hranicích československého státu, v jeho politických a
společenských strukturách. V ČSR si maďarské obyvatelstvo do poloviny 20.
let 20. století postupně vytvořilo stabilní institucionální struktury své
existence (mělo politické strany, tisk, kulturní a zájmové spolky), a ačkoliv
otevřeně nikdy nepřijalo své začlenění do národního státu Čechů a Slováků,
aktivně hájilo zájmy obyvatelstva maďarské národnosti. Česká a slovenská
společnost přistupovala k maďarskému elementu po vzniku Československé
republiky velice opatrně – převládala nedůvěra, která pramenila
z historické zkušenosti slovenské části nového státu. Mezi českou a
slovenskou veřejností se tak prohluboval obecně negativní obraz maďarské
společnosti – co Maďar, to příslušník iredenty a revizionista. Potvrzením oprávněnosti
tohoto postoje byly pro českou a slovenskou společnost důsledky vídeňské
arbitráže z listopadu 1938, kdy došlo k navrácení jižních a
východních oblastí Slovenska Maďarsku, například historických Košic. Porážka
Maďarska o šest let později a pařížská mírová smlouva z roku 1947 sice
Československu územní ztráty vynahradila, ale vztahy obou států byly politicky
nadlouho na bodu mrazu. Na historické stereotypy dávné minulosti tak byly
navršeny další, které vzájemnou nedůvěru do budoucna zvýšovaly – odsun
maďarského obyvatelstva v ČSR, reslovakizační politika, repatriace
slovenského a maďarského obyvatelstva.
Na začátku devadesátých let
bylo zřejmé, že neřešené (česko)-slovensko-maďarské spory budou pro oboustranné
vztahy aktuální. Pozice Maďarska vůči Slovensku byla přitom posílena rozpadem
Československa (Češi se tak maďarského problému navždy zbavili, ačkoliv právě
oni v čele s Edvardem Benešem klíčovým způsobem ovlivnili způsob
přičlenění maďarských území k ČSR v letech 1918-1920). Postoj
maďarského premiéra Antala, který otevřeně hovořil o patnáctimiliónovém
společenství, dával tušit, jakou váhu Maďarsko přisuzuje postavení zahraničních
Maďarů. Tato nacionalistická rétorika vyostřila vzájemné vztahy, což zpětně
způsobovalo problémy zejména menšinovým Maďarům. Mezi slovenskými vládními
představiteli převládaly názory (a bohužel přetrvávají dodnes), které
považovaly maďarskou menšinu za jakéhosi trojského koňe a prodlouženou ruku
maďarské zahraniční politiky v sousedních státech. Maďarské pravicové vlády
agendu zahraničních Maďarů považovaly za jednu z klíčových oblastí svého
vládního programu. Přijaly také zákon o Maďarech žijících v sousedních
státech, který na etnickém principu zvýhodňoval jednu skupinu obyvatelstva před
druhou a setkal se s tvrdou kritikou vlád států s maďarskou
men-šinou. Po volbách v roce 2002 formulovaly nové levostředové maďarské
vlády (P.Medgy-essyho a F.Gyurcsánye) zájem o stabilizaci vztahů
se sousedy. S ohledem na tehdejší koaliční příslušnost Strany maďarské
koalice v kabinetu slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy se aspoň
z vnějšího pohledu zdálo, že maďarská otázka na Slovensku je pro tento
okamžik vyře-šena, respektive mezinárodním začleněním Maďarska i Slovenska do
evropských struktur postupně zmizí radikály nastolovaný požadavek autonomie.
Změnu do období relativního
zklidnění slovensko-maďarských vztahů (způsobeného mj. tím, že maďarská vláda
se musela minimálně od roku 2005 začít soustřeďovat na řešení narůstajícího
vnitropolitického napětí a rostoucích hospodářských problémů země) přineslo až
vítězství populistické strany SMER ve slovenských parlamentních volbách
v roce 2006. Ta uzavřela spolupráci s Mečiarovou Lidovou stranou –
Hnutím za demokratické Slovensko (LS-HZDS) a zejména nacionalisticko-populistickou
Slovenskou národní stranou (SNS).
Pikantní je skutečnost, že
ideově tak blízké strany, jakými jsou slovenský SMER a Maďarská socialistická
strana (MSZP), jejichž členské jádro tvoří bývalí komunisté napojení od počátku
90. let na obchodní sféru, dostaly slovensko-maďarské politické vztahy až na
samý okraj propasti. Od začátku činnosti nového slovenského kabinetu začaly
narůstat spory tempem, které nemá v dosavadní dvacetileté demokratické
historii slovensko-maďarských vztahů obdoby: spadá sem sporný a dosud
nevyřešený případ napadení maďarské studentky Hedvigy Malinové v Nitře
(2006), zásah slovenské policie v Dunajské Stredě (2008), přijetí a
uplatňování sporného jazykového zákona (2009), nepřiměřené výpady proti
maďarské menšině v rámci slovenské prezidentské kampaně (2009), verbální
útoky předsedy SNS J.Sloty vůčí bývalé maďarské ministryni zahraničních věcí
K.Gönczové (2008). Tyto příklady jsou jen těmi nejkřiklavějšími,
slovensko-maďarské vztahy se však spolehlivě dostaly na pomyslné historické
dno.
Otázce současných a budoucích vztahů se budou věnovat premiéři
(Fico – Bajnai) na mimořádné bilaterální schůzce svolané operativně na 10. září
2009, jejíž realizace však není součástí dlouhodobého systémového a koncepčního
řešení vzájemných vztahů, ale je jen jedním z mnoha dalších ad hoc řešení,
které nemá možnost jakkoli dlouhodobě ovlivnit budoucí vývoj
slovensko-maďarských vztahů. Zdá se proto, že řešení má v rukou jedině
slovenský a maďarský volič, který dá přednost těm politickým subjektům, které
budou respektovat evropské hodnoty vzájemného soužití před parciálními
národními a stranickými zájmy prosazovanými nacionálně populistickými stranami
na obou březích Dunaje.
Wydarzenia sierpniowe na
moście im. Marii Valerii w Komarnie, kiedy słowackie organy administracyjne nie
zezwoliły wejść węgierskiemu prezydentowi na terytorium Republiki Słowackiej
z okazji odsłonięcia pomnika św. Szczepana w słowackiej części Komarna, są
typowym przykładem, w jak smutnym stanie znajdują się długofalowe słowacko-węgierskie
stosunki oficjalne. Szczególnie złe są wszakże wzajemne stosunki ośrodków
politycznych obu państw. Mocne oświadczenia polityków z obu stron
wzbu-dzają nawet wrażenie, że stosunki obu społeczeństw są w punkcie topnienia
lodu. W rzeczywistości tak nie jest. Jeżeli oceniamy realny wpływ tych wydarzeń
na współżycie słowackiego i węgierskiego społeczeństwa, możemy na szczęście
konstatować (ale jak długo jeszcze?), że w punkcie topnienia lodu są tylko
stosunki między słowackimi i węgierskimi politykami. I to ani nie tak
z powodu niedawnej kolizji dyplomatycznej, ale przede wszystkim dlatego,
że wielka część reprezentacji politycznej reprezentującej w ubiegłym
dwudziestoleciu Słowację i Węgry wykazała się i nadal wykazuje w dziedzinie
wzajemnych stosunków brakiem fachowości, empatii i zdolności dyplomatycznych.
Na początku lat
dziewięćdziesiątych XX wieku dochodziło do wskrzeszanianarodowo wygórowanych postulatów (rewizja
granic, postulat autonomii terytorialnej dla mniejszości węgierskiej), które
były w okresie totalitarnym tłumione za pośrednictwem ideologii
internacjonalizmu. Postulaty te jakoby region środkowej Europy wracały do
okresu końca lat trzydziestych XX wieku i stwarzały atmosferę rozdrażnioną
narodowo. W tym okresie otwarcie mówiono, przede wszystkim wśród
przedstawicieli mniejszo-ściowych Węgrów na Słowacji, o definitywnej klęsce
wersallskiego systemu pokojowego. Słowaccy Węgrzy wezwali nawet pierwszy
demokratyczny rząd węgierski do rozmów o uregulowaniu stosunków terytorialnych.
Na wzajemne stosunki
słowacko-węgierskie miał w tym czasie negatywny wpływ styl polityki Vladimira
Mecziara (1993-1998), podobnie jak z drugiej strony okres rządów Wiktora Orbana
(1998-2002). Działania jak słowackich, tak węgierskich polityków w istotny sposób
wykorzystując prosty populizm i prymitywny nacjonalizm tworzył idealne zarzewie
dla celowych reinterpretacji sprzeczności historycznych (celowe odgrzebywanie
straszaków historii – groźba rewizji, działania iredenty, wytworzenie
autonomii) – w wyniku których wzmacniane są nowe struktury umożliwiające rozwój
prymitywnego nacjonalizmu. Jego produktem są radykalne ugrupowania prawicowe,
takie jak po stronie węgierskiej Jobbik i Gwardia Węgierska (aktual-nie
nielegalna), a po stronie słowackiej narodowo-populistyczna rządowa Słowacka
Partia Narodowa (SNS).
Jest smutnym faktem, że w
latach 1989-2009 nie doszło w stosunkach słowacko-węgierskich do żadnej
wyraźnej zmiany w porównaniu z okresem lat 1918-1938. Tak samo jak wtedy, i
dziś wzajemne stosunki jakby zamarzły na poziomie nacjonalizmu XIX wieku.
Stosunki Słowaków i Węgrów są dziś głęboko determinowane wzajemnymi konfliktami
historycznymi, które służyły jako trampolina dla ich współczesnej
interpretacji. Strona słowacka (politycy i historycy) we wzajemnych polemikach
ponownie wraca do oceny działań polityki węgierskiej w okresie po ugodzie
austriacko-węgierskiej z roku 1867 i krytycznie ocenia twardą politykę
hungaryzacji na terenach zamieszkałych przez Słowaków (zakaz działalności
Macierzy Słowackiej, zamknięcie trzech słowackich gimnazjów). Ze strony
węgierskiej podobnym węzłem traumatycznym, komplikującym poprawę stosunków
słowacko-węgierskich, jest stale żywy wynik Trianonu (trianonska umowa pokojowa
z roku 1920). Trianon spowodował rozpad historycznych terenów integralnych
Węgier, i przede wszystkim „skazał“ do pozycji mniejszości więcej niż trzy
miliony Węgrów. Ci znaleźli się dosłownie przez noc w zgoła nowych warunkach
życiowych i państwach, oderwani od swych tradycyjnych centrów kulturalnych i
historycznych. Traumatyzm Trianonu, który miał znaczny wpływ na węgierską
politykę zagraniczną w przeciągu lat dwudziestych i trzydziestych XX wieku,
istnieje nadal w świadomości znacznej części społeczeństwa węgierskiego.
W powstaniu wersalskiego
systemu pokojowego brała aktywny udział Czechosłowacja, która jednocześnie
włączyła do swego terytorium znaczną część obywateli węgierskich (cca 745
tysięcy obywateli). Podpisanie umowy pokojowej z Węgrami miało dla
obywateli węgierskich znajdujących się na terenach tzw. państw - następców
definitywny krach nadziei na ponowne włączenie do państwa węgierskiego. Dla
czechosłowackich Węgrów okres rozpoczynający się rokiem 1920 stał się walką o
znalezienie modus vivendi w granicach państwa czechosłowackiego, w jego strukturach
politycznych i społecznych. W CSR węgierskie społeczeństwo do połowy lat
dwudziestych XX wieku stopniowo utworzyło stabilne struktury instytucjonalne
umożliwiające swe istnienie (miało partie polityczne, prasę, organizacje
kulturalne i społeczne) i pomimo, że otwarcie nigdy nie zaakceptowało swego
włączenia do państwa narodowego Czechów i Słowaków, aktywnie broniło interesów
obywateli narodowości węgierskiej. Społeczeństwo czeskie i słowackie
podchodziło do elementu węgierskiego po powstaniu Republiki Czechosłowackiej
bardzo ostrożnie – przeważała nieufność, której źródłem były doświadczenia
historyczne słowac-kiej części nowego państwa. Wśród społeczeństwa czeskiego i
słowackiego pogłębiał się w ten sposób negatywny obraz społeczeństwa
węgierskiego – co Węgier to iredenta i rewizjo-nista. Potwierdzeniem zasadności
takiego stanowiska były dla czeskiej i słowackiej społeczności konsekwencje
arbitrażu wiedeńskiego z listopada 1938, kiedy doszło do pono-wnego
włączenia południowych i wschodnich terenów Słowacji do Węgier, na przykład
historycznych Koszyc.
Porażka Węgier sześć lat
później i paryska umowa pokojowa z roku 1947 wprawdzie Czechosłowacji
straty rekompensowała, ale stosunki obu państw zostały politycznie na długi
okres w punkcie topnienia lodu. Do dawnych stereotypów historycznych doszły
nowe, które wzajemną nieufność potęgowały – chodzi o wysiedlenie ludności
węgierskiej w CSR, polityka resłowakizacyjna, repatriacja obywateli słowackich
i węgierskich.
Na początku lat 90. było
oczywiste, że nierozwiązywane spory (czesko)-słowacko-węgierskie będą aktualne
w stosunkach dwustronnych. Pozycja Węgier wobec Słowacji była wzmocniona przez
rozpad Czechosłowacji (Czesi w ten sposób na zawsze pozbyli się problemu
węgierskiego, mimo że to właśnie oni na czele z Edvardem Beneszem mieli
decydujący wpływ na przyłączenie terenów węgierskich do CSR w latach
1918-1920). W związku z postawą węgierskiego premiera Antala, który otwarcie
mówił o piętnastomilionowej społeczności, można domyślać się, jaką wagę Węgry
przywiązują pozycji zagranicznych Węgrów. Ta retoryka narodowa zaostrzyła
wzajemne stosunki, co wtórnie powoduje problemy przede wszystkim
mniejszościowym Węgrom. Wśród reprezentantów słowackiego rządu przeważał pogląd
(i niestety nadal przeważa), że mniejszość węgierska jest swego rodzaju koniem
trojańskim i przedłużoną ręką węgierskiej polityki zagranicznej w sąsiednich
państwach. Węgierskie rządy prawicowe sprawy zagranicznych Węgrów uważały za
jeden z kluczowych punktów swego programu rządowego. Przyjęły również
ustawę o Węgrach żyjących w państwach sąsiednich, który na zasadzie etnicznej
uprzywilejował jedną grupę obywateli na korzyść drugiej i spotkał się
z ostrą krytyką rządów państw z mniejszością węgierską. W wyborach w
2002 roku nowe centrolewicowe rządy węgierskie (P.Medgyessy i F.Gyurscány)
określiły jako interes stabilizację stosunków z sąsiadami. Ze względu na
fakt udziału w koalicji rządowej słowackiego premiera Mikulasza Dżurindy
członków Partii Koalicji Węgierskiej, przynajnniej na zewnątrz wydawało się, że
problematyka węgierska na Słowacji jest chwilowo rozwiązana, resp.
międzynarodowe włączenie Węgier i Słowacji do struktur europejskich stopniowo
zniknie wysuwany przez radykałów postulat autonomii.
Zmianę w okresie
relatywnego spokoju w stosunkach słowacko-węgierskich (sprawiło to, że rząd
węgierski musiał od roku 2005 rozwiązywać rosnące napięcia wewnętrzne iproblemy gospodarcze kraju) przynioło aż
zwycięstwo populistycznej partii SMER w słowackich wyborach parlamentarnych w
2006 roku. Ta nawiązała współpracę z LD-HZDS Mecziara i przede wszystkim
z narodowo-populistyczną Słowacką Partią Narodową (SNS). Pikanterii dodaje
fakt, że tak bliskie ideowo partie, jakimi są słowacki SMER i Węgierska Partia
Socjalistyczna (MSZP), których bazę członkowską tworzą byli komuniści połączeni
od lat dziewięćdziesiątych z biznesem, dostały słowacko-węgierskie
stosunki polityczne na sam kraj przepaści. Od początku działania nowego
słowackiego gabinetu zaczęły narastać konflikty w tempie, który nie ma we
współczesnej dwudziestoletniej demokratycznej historii w stosunkach
słowacko-węgierskich analogii: chodzi o sporną i dotąd nie rozwiązaną napaść na
studentkę węgierską Hedwigę Malinową w Nitrze (2006), akcję policji słowackiej
w Dunajskiej Stredie (2008), przyjęcie i stosowanie spornej ustawy językowej
(2009), werbalne ataki przewodniczącego SNS J.Sloty wobec byłej węgierskiej
minister spraw zagranicznych K.Göncz (2008). To są tylko najjaskrawsze
przykłady, słowacko-węgierskie stosunki są na imaginarnym dnie historycznym.
Aktualnym i przyszłym
stosunkom będzie poświęcone spotkanie premierów (Fico-Bajnai) zwołane na
10.9.2009, nie będzie jednak chodziło o długofalowe systemowe i koncepcyjne
działania, ale tylko o jedno z kolejnych ad hoc spotkań. Wydaje się, że
pro-blem może rozwiązać tylko słowacki i węgierski wyborca, który da
pierwszeństwo ugru-powaniom politycznym, które respektują wartości europejskie
przed interesami narodo-wymi a partyjnymi forsowanymi przez populistyczne
partie na obu brzegach Dunaju.
Kaczyński: Aneksja Zaolzia była „błędem igrzechem“,
Wspólnota-Coexiszentia: Sprzeciw!
Kaczyński: Zábor Zaolzí byl „chybou a
hříchem“,
Coexistentia-Soužití: Nesouhlas!
Podczas obchodów 70.
rocznicy wybuchu drugiej wojny światowej, w obecności kilkunastu głów państw,
m.in. premiera Rosji Władimira Putina i kanclerz Niemiec Angeli Merkel, polski
prezydent Lech Kaczyński odniósł się m.in. do zajęcia przez Polskę Zaolzia w
1938 roku i powiedział, że aneksja Zaolzia była „błędem i grzechem“. Chodzi
bezsprzecznie o akt przedmiotowego potraktowania wydarzeń na terenie
zamieszkałym przez autochtonicznych Polaków i wykorzystanie tego tematu w
polityce polsko-rosyjskiej. Zabrakło w słowach pana prezydenta wzmianki o tym,
co poprzedzało sam akt zajęcia Zaolzia, przede wszystkim zaś przypomnienia roku
1920.
Wypowiedź ta wywołała
liczne komentarze na Zaolziu, w większości nieprzy-chylne wobec prezydenta
Kaczyńskiego. Wypowiedzieli się też członkowie Ruchu Politycznego
Wspólnota-Coexistentia, a Polska Sekcja Narodowa Wspólnoty-Coexistentii
opracowała swoje stanowisko. List z 17.9. br. pt. „Sprzeciw“ podpisany
przez przewodniczącego sekcji Stanisława Gawlika przesłano prezydentowi
Rzeczy-pospolitej Polskiej Lechowi Kaczyńskiemu, prezydentowi Republiki
Czeskiej Vá-clavu Klausowi i przewodniczącemu Parlamentu Europejskiego Jerzemu
Buzkowi.
List nawiązuje na słowa
prezydanta Lecha Kaczyńskiego z 1.9.br oraz reakcję ambasadora Republiki
Czeskiej w Warszawie Jana Sechtera. Pana Ambasadora poproszono o obejrzenie
zdjęć z 2.10.1938, jak polska ludność Zaolzia witała swego „polskiego
okupanta“ i o ich porówanie ze zdjęciami z 15.3.1939, jak czeska ludność w
Pradze witała swego niemieckiego okupanta. Tłumaczy absurd o „okupacji“ przez
Polskę ok. 120 tysięcy autochtonicznych Polaków przy około jednej czwartej tej
liczby czeskiej ludności napływowej.… Słowa ambasadora Sechtera o „ostatecznym
rozwiązaniu tego problemu i postawieniu kropki nad „i“ my zaolzianie odbieramy
jak parafrazę określenia „Endlösung den Judenfrage“ (ostateczne rozwiązanie),
zastosowane przez Goebelsa na określenie holocaustu. List dalej przytacza treść
dokumentów, oddających rzeczywisty bieg wydarzeń. Kończąc stwierdza „Chcemy
wierzyć, że mówiąc o grzechu, imputowanym szanowanym przez siebie przedwojennym
politykom polskim, Pan prezydent nie pozwoli, by Jego kadencja przeszła do
historii obarczona rzeczywistym grzechem, grzechem zaniedbania zobowiązań wobec
Polaków zaolziańskich i że wyegzekwuje od swoich zaprzajaźnionych czeskich polityków
dorzymywanie standartów międzynarodowych i uniemożliwi Panu Ambasadorowi
„pochopne stawianie kropki nad „i“.“.
U příležitostí 70. výročí zahájení 2.světové války, za
přítomnosti hlav států, mj. ruského premiéra Vladimíra Putina a německé kancléřky
Angely Merkelové, polský prezident Lech Kaczyński mj. oznámil v otázce
záboru Zaolzí Polskem v 1938 roce, že byla to „chyba a hřích“. Jde
bezesporu o čin předmětného naložení s událostmi na území obydleném
autochtonními Poláky a jeho využití v polsko-ruské politice. Ve slovech
prezidenta chyběla zmínka o tom, co předcházelo samému záboru Zaolzí, především
připomenutí roku 1920.
Tento výrok vyvolal četné
komentáře na Zaolzí, většinou nepříznivě nakloněné prezidentovi Kaczyńskému.
Vyjádřili se také členové politického hnutí Coexistentia-Soužití, a Polská
náro-dní sekce zpracovala své stanovisko. Dopis z 17.9.tr. pn.
„Nesouhlas!“ podepsaný předsedou sekce Stanislavem Gawikem byla zaslán
prezidentovi Polské republiky Lechovi Kaczyńskému, prezidentovi ČR Václavu
Klasovovi a předsedovi Evropského parlamentu JerzyBuzkovi.
Dopis navazuje na slova
prezidenta Lecha Kaczyńského z 1.9.tr. a reakci velvyslance České
republiky ve Varšavě Jana Sechtera. Pana velvyslance prosí o prohlédnutí
fotografií z 2.10.1938 roku, jak polské obyvatelstvo Zaolzí vítalo své
„polské okupanty“ a jejich srovnání s fotografiemi z 15.3.1939, jak
české obyvatelstvo v Praze vítalo svě německé okupanty. Vysvětluje nesmysl
„okupace“ Polskem 120 tisíc autochtonních Poláků při ¼ tohoto počtu
českých přistěhovalců…. Slova velvyslance Sechtera o „konečném řešení této
otázky“ a udělení tečky nad „i“ my zaolzané přijímáme jako parafrázi nadávky
„Endlösung den Judenfrage“ (konečné řešení) použité Goebelsem na vyjádření
holocaustu. Dopis dále cituje obsah dokumentů, které ukazují skutečnou
posloupnost události. Na konec konstatuje „Chceme věřit, že slova o hříchu,
připisované přes sebe váženým předválečným polským politikům, Pan prezident
nedovolí, aby jeho volební období se zapsalo v dějinách skutečným hříchem,
hříchem opomenutí závazků vůčí zaolzanským Polákům a že vyexekvuje u svých
spřátelených českých politiků dodržování mezinárodních standardů a znemožní
Panu velvyslanci ukvapené postavení tečky nad „i“.
Z działalności organizacji pożytku publicznego
–sprawozdanie
Z činnosti Obecně prospěšné společnosti
Koexistencia – zpráva
Organizacja pożytku
publicznego Koexistencia o.p.s. z siedzibą w Czeskim Cieszynie, Sztefanika
8 była wpisana do rejestru organizacji pożytku publicznego w dniu 19.5.1999.
Otrzymała pozwolenie na wykonywanie następujących służb publicznych: właściwa
działalność wydawnicza, organizacja wystaw, dyskusji, prelekcji, konferencji,
organizowanie badań socjologicznych, wspieranie badań historii polskiej
mniejszości narodowej w Republice Czeskiej, pozyskiwanie pomocy finansowej w
formie nieoprocentowanych pożyczek i dotacji na wydatki studyjne, stypendia dla
utalentowanych ale niezasobnych studentów, pozyskiwanie środków finansowych na
zagraniczne pobyty studyjne, rozwój działalności pozaszkolnej młodzieży,
wspieranie działalności artystycznej. Jako dodatkową działalność: organizowanie
imprez kulturalno-oświatowych, wspieranie emisji programów radiowych i
telewizyjnych dla polskiej mniejszości narodowej w Republice Czeskiej.
W pierwszej radzie
administracyjnej działali jako przewodniczący dr.inż. Stanisław Gawlik, który
był jednocześnie przedstawicielem statutowym i jako członkowie inż. Edwin
Macura i Władysław Niedoba. Organizacja pożytku publicz-nego Koexistencia o.p.s.
aktywnie współpracuje z ruchem politycznym Coexistentia, przede wszystkim
z jego Polską Sekcją Narodową i propaguje działalność Ruchu w kampaniach
przedwyborczych. Wspiera działalność mniejszości narodowych w Republice
Czeskiej, przede wszystkim mniejszości polskiej i węgierskiej.
Zasadniczych zmian, które
postulowała węgierska mniejszość narodowa, dokonano w 2008 roku. Do rejestru
organizacji pożytku publicznego, który prowadzi sąd wojewódzki w Ostrawie
uzupełniono 23.1.ub.roku wykaz następujących służb publicznych i dodatkowych
działań organizacji pożytku publicznego Koexistencia o.p.s.: wspieranie badań
polskiej mniejszości narodowej i węgierskiej mniejszości narodowej w Republice
Czeskiej, pozyskiwanie dotacji finansowych z samorządów gminnych i wojewódzkich,
z funduszy państwowych i z funduszy Unii Europejskiej i wspieranie
emisji programów radiowych i telewizyjnych dla węgierskiej mniejszości
narodowej w Republice Czeskiej. Była wybrana rada administracyjna w składzie:
przewodniczący rady administracyjnej inż. Wiesław Sikora, członkowie rady
administracyjnej Ferenc Monuš i inż. Tadeusz Toman. Organizację reprezentuje
samodzielnie przewodniczący rady adminstracyjnej. Rada nadzorcza jako organ
kontrolny działa w składzie: dr.inż. Stanisław Gawlik – przewodniczący, PhDr.
László Attila Kocsis, Władysław Niedoba – członkowie. Na prowadzenie
działalności wydawniczej był wydany 24.1.2008 przez Urzęd Miejski w Czeskim
Cieszynie akt koncesyjny.
Aktualnie organizacja
pożytku publicznego Koexistencia o.p.s. działa w zgodzie z rejestracją
przede wszystkim na polu działalności wydawniczej i przez organizowanie
konferencji. W roku 2008 wydała 8 numerów gazety członków ruchu politycznego
Coexistentia „Wiadomości-Tudosításók-Zprávy“, w skrócie „WTZ“ (numery 19 – 26)
i nadzwyczajny numer noworoczny „WTZ“, v roku 2009 wydała na razie 6 numerów
„WTZ“ (numery 27 – 32). Samodzielnie były wydane publikacje wiązane „W obronie
polskiej szkoły Trzyniec-Taras“, która zawiera dokumenty i artykuły prasowe
związane z walką o utrzymanie polskiej szkoły podstawowej Trzyniec-Taras,
„Komitety ds. Mniejszości Narodowych“, w której oprócz problematyki komitetów
ds. mniejszości narodowych działająych w gminach zamieszczono artykuły o
szkolnictwie narodowościowym i napisach dwujęzycznych i „Coexistentia-Wspólnota
w wyborach 2008“, gdzie opublikowano szczegółowe wyniki wyborów wojewódzkich i
senackich w roku 2008 i artykuły z działalności ruchu. Była zorganizowana
konferencja międzynarodowa pt. „Sytuacja europejskich mniejszości narodowych:
historia i stan aktualny Węgrów i Polaków w RC“, która odbyła się 10.1.2009 w
Pradze.
Rada administracyjna
organizacji pożytku publicznego Koexistencia o.p.s. przyjęła 23.1.2008 uchwałę,
w której zaakceptowała doroczne sprawozdanie z działalności, przyjęła
końcowe sprawozdanie finansowe za rok 2008, uchwaliła sprawozdanie nt.
konferencji międzynarodowej pt. „Sytuacja europejskich mniejszości narodowych:
historia i stan aktualny Węgrów i Polaków w RC“, zaakceptowała działalność rady
redakcyjnej gazety „WTZ“ w składzie inż. Tadeusz Toman, Władysław Drong, inż.
Józef Toboła, powołała komisję do prezentacji internetowej, kierownikiem
komisji mianowała Władysława Dronga, powołała komisję do pozyskiwania dotacji
z funduszy gminnych, wojewódzkich, państwowych i europejskich,
kierownikiem komisji mianowała inż. Józefa Tobołę, powołała komisję do spraw
administracyjnych, kierownikiem mianowała inż. Jadwigę Karolczyk i uchwaliła
plan pracy na okres następny.
W najbliższym czasie
oczekujemy obrady zgromadzenia ogólnego Koexistencia o.p.s. Obrady planowane na
26.9.br. były na prośbę członków węgierskiej mniejszości narodowej odłożone.
Najważniejszym zadaniem jest aktualnie wydanie broszury z konferencji
„Sytuacja europejskich mniejszości narodowych: historia i stan aktualny Węgrów
i Polaków w RC“, która odbyła się 10.1.2009 w Pradze. Środki finansowe na ten
cel są zapewnione. W przyszłym roku chce Koexistencia o.p.s. spełnić przede
wszystkim dwa cele: przygotować obchody 20-lecia działalności ruchu politycznego
Coxistentia i prowadzić działalność wydawniczą związaną z październikowymi
wyborami komunalnymi.
Obecně prospěšná společnost
Koexistencia o.p.s. se sídlem v Českém Těšíně, Štefánika 8 byla zapsána do
rejstříku obecně prospěšných společností 19.5.1999. Jako druh obecně
prospěšných služeb v zápise je uvedeno: vlastní vydavatelská činnost,
organizace výstav, besed, přednášek, seminářů a konferencí, organizování
sociologických průzkumů, podporování výzkumu dějin polské menšiny v ČR,
získávání finanční pomoci formou bezúročných půjček a příspěvků na studijní
výdaje, stipendia pro talentované ale nemovité studenty, získávání peněžních
prostředků na poznávací pobytové studia v zahraničí, rozvoj mimoškolních a
vzdělávacích aktivit mládeže, podpora uměleckých a zájmových uměleckých
aktivit. Jako doplňkovou činnost: organizace kulturně společenských aktivit,
pod-pora rozhlasového a televizního vysílání pro polskou národnostní menšinu
v České republice.
V první správní radě
působili jako předseda Dr.Ing. Stanisław Gawlik, který byl současně statutárním
zástupcem a jako členové Ing. Edwin Macura a Vladislav Niedoba. Obecně
prospěšná společnost Koexistencia o.p.s. aktivně spolupracovala
s politickým hnutím Coexistentia, zejména jeho Polskou národní sekci a
propagovala činnost hnutí v předvolebním klání. Podporovala činnost
národních menšin v České republice, zejména polské a maďarské.
Podstatné změny, které požadovala maďarská národní menšina, byly
zohledněny v 2008 r. Do rejstříku obecně prospěšných společností vedeného
krajským soudem v Ostravě byly dne 23.1.2008 doplněny následující obecně
prospěšné služby a doplňkové čnnosti provozované Obecně prospěšnou společnosti
Koexistencia o.p.s.: podporování výzkumu dějin polské menšiny a maďarské menšiny
v České republice, získávání finančních dotací z obecních a krajských
samospráv, ze státních fondů a fondů Evropské unie a podpora rozhlasového a
televizního vysílání pro maďarskou národnostní menšinu v České republice.
Byla zvolena správní rada v následujícím složení: předseda správní rady
Ing. Wiesław Sikora, členové správní rady František Monuš a Ing. Tadeusz Toman.
Jménem společnosti jedná předseda správní rady. Dozorčí rada, jako kontrolní
orgán, působí ve složení Dr.Ing. Stanisław Gawlik – předseda, PhDr. Ladislav
Kocsis, Vladislav Niedoba – členové. Pro vydavatelskou činnost byl vydán
živnostenský list Městským úřadem Český Těšín dne 24.1.2008.
Současně obecně prospěšná
společnost Koexistencia o.p.s. působí v souladu s registrací hlavně
na úseku vydavatelské činnosti a organizování seminářů. V roce 2008 bylo
vydáno 8 čísel novin členů politického hnutí Coexistentia
„Wiadomości-Tudosításók-Zprávy“, zkráceně „WTZ“ (číslo 19 – číslo 26) a
mimořádné novoroční číslo „WTZ“, v roce 2009 bylo dosud vydáno 6 čísel „WTZ“
(číslo 27 – číslo 32). Samostatně byly vydány vázané publikace „W obronie
polskiej szkoły Trzyniec-Taras“, která obsahovala dokumenty a tiskové články
související s bojem o záchranu polské základní školy Třinec-Terasa,
„Komitety ds. Mniejszości Narodowych“, ve které kromě problematiky výborů pro
národnostní menšiny, které působí v obcích byly zveřejněny také články o
národnostním školství a dvoujazyčných nápisech a „Coexistentia-Wspólnota w
wyborach 2008“, kde jsou zveřejněny podrobné výsledky krajských a senátních
voleb v roce 2008 a články o činnosti politického hnutí Coexistentia. Byl
uspořádán mezinárodní seminář na téma „Situace evropských národních menšin:
minulost a současnost Maďarů a Poláků v ČR“, který se konal dne 10.1.2009
v Praze.
Správní rada obecně
prospěšné společnosti Koexistencia o.p.s. přijala 23.1.2008 usnesení, ve kterém
schválila výroční zprávu o činnosti, přijala závěrečnou zprávu o finančním
vyhodnocení za rok 2008, schválila zprávu o mezinárodním semináři nt. „Situace
evropských národních menšin: minulost a současnost Maďarů a Poláků v ČR“,
schválila činnost redakční rady novin „WTZ“ ve složení Ing. Tadeusz Toman,
Władysław Drong, Ing. Josef Toboła, zřídila komisi pro internetovou prezentaci,
vedoucím komise jmenovala Władysława Dronga, zřídila komisi pro získávání
dotací z obecních, krajských, státních a evropských fondů, vedoucím komise
jmenovala Ing. Józefa Tobolu, zřídila komisi pro administrativní záležitosti,
vedoucím komise jmenovala Ing. Jadwigu Karolczyk a schválila plán práce na
příští období.
V nejbližší době se
očekává jednání valné hromady Koexistencia o.p.s. Jednání plánované na 26.9.tr.
bylo na žádost členů maďarské národnosti odloženo. Nejdůležitějším úkolem je
vydání sborníku ze semináře. „Situace evropských národních menšin: minulost a
současnost Maďarů a Poláků v České republice“, který se konal dne
10.1.2009 v Praze. Finanční prostředky pro tento účel jsou zajištěny.
V příštím roce chce Koexistencia o.p.s. splnit přede-vším následující dva
cíle: připrava oslav 20. výroči činnosti politického hnutí Coxistentia a
vydavatelská činnost spojená s říjnovými komunálními volbami.
Z ostatniej chwili /
Aktuálně
Irlandia: „tak“ dla Traktatu Lizbońskiego
Irsko: „ano“ Lisabonské smlouvě
Irlandia w powtórnym głosowaniu w dniu 2.10. br. zaakceptowała Traktat
Lizboński, który reformuje funkcjonowanie poszerzonej Unii Europejskiej. Według
oficjalnych wyników za głosowało 67,1% wyborców, 32,9% było ponownie przeciw.
Do urn wyborczych przyszło 58% wyborców. W czerwcu ubiegłego roku, kiedy
Irlandczycy odrzucili Trakat Lizboński, frekwencja była 53%. „Irlandczycy dziś
przemówili zdecydowanie i głośno. Traktat Lizboński będzie uchwalony
przekonująco.“ – powiedział irlandzki premier Brian Cowen. Irlandzcy
przeciwnicy traktatu uznali porażkę, w tym Declan Ganley, który był
głównym inicjatorem odrzucenia Traktatu w ubiegłym roku. Wyniki referendum
z zadowoleniem przyjęli szefowie Parlamentu Europejskiego Jerzy Buzek
i Komisji Europejskiej Jose Barroso, a także premier Szwecji, która w
tym roku przewodniczy Unii Europejskiej. Aby Traktat Lizboński mógł wejść w
życie, potrzebne są jeszce podpisy prezydentów Polski i Czechii. Przewodniczący
Komisji Europejskiej wyraził nadzieję, że te kraje jak najszybciej ratyfikują
dokument. Polski prezydent Lech Kaczyński zapowiedział, że podpisze
dokument, jeśli Irlandczycy powiedzą „tak“. Czeski prezydent Václav Klaus
powiedział, że respektuje wyniki irlandzkiego referendum, ale na razie nie
podpisze Traktatu Lizbońskiego. Republika Czeska będzie ostatnim krajem Unii
Europejskiej, który nie ratyfikował Traktatu.
Irsko v opakovaném referendu dne 2.10.tr. schválilo Lisabonskou
smlouvu, která má reformovat fungování rozšířené Evropské unie. Podle
oficiálních výsledků pro hlasovalo 67,1% voličů, 32,9% bylo znovu proti.
K urnám přišlo 58% voličů. Loni v červnu, kdy Irové napoprvé odmítli
přijetí Lisabonské smlouvy, se jich dostavilo 53%. „Irové dnes promluvili jasně
a hlasitě. Lisabonská smlouva bude schválená přesvědčivých způsobem.“ – řekl irský
premiér Brian Cowen. Irští odpůrci smlouvy porážku uznali, mezi nimi i Declan
Ganley, který stál za loňským odmítnutím smlouvy. Výsledky referenda
s uspokojením přijali předsedové Evropského parlamentu Jerzy Buzek a
Evropské komise Jose Barroso, a také premiér Švédska, které letos předsedá
Evropské unii. Aby Lisabonská smlouva mohla platit, jsou nutné ještě podpisy
prezidentů Polska a Česka. Předseda Evropské komise vyslovil přesvědčení, že
tyto země co nejrychleji dokument ratifikují. Polský prezident Lech Kaczyński
ohlásil, že dokument podepíše, když Irové řeknou „ano“. Český prezident Václav
Klaus řekl, že uznává výsledky irského referenda, ale prozatím Lisabonskou
smlouvu nepodepíše. Česká republika tak bude poslední zemí Evropské unie, která
smlouvu neratifikovala.
Co to jest Traktat Lizboński
Chodzi o dokument, który ma zastąpić zbankrutowany
projekt euro-konstytucji. Ten przed czterema laty odrzucili w referendum
Francuzi i Holendrzy. Traktat stawia sobie za cel zmienić funkcjonowanie Unii
tak, aby odpowiadało temu, że była poszerzona do 27 krajów.
Jakie główne zmiany przynosi?
Skończy się rotująca prezydencja, powstanie
funkcja czegoś w rodzaju europejskiego prezydenta, jak też stanowisko
tzw. szefa dyplomacji unijnej. Przyjęciem Traktatu poszczególne państwa
pozbawione będą prawa veta w 68 dziedzinach takich, jak energetyka lub
współpraca w prawie karnym. Jednak parlamenty narodowe mają uzyskać większą
możliwość kontroli. Traktat Lizboński pierwotnie wnioskował zmniejszenie liczby
komisarzy z 27 do 18. Rada Europejska chce jednak aktualny stan zachować.
Jak zmieni się proces decyzyjny?
W głosowaniu na temat większości obszarów zamiast
jednomyślności obowiązywać będzie zgoda kwalifikowanej większości – to
znaczy 55% krajów Unii Europejskiej, w których żyje co najmniej 65% obywateli
wszystkich krajów Unii Europejskiej. Żeby ograniczyć wpływy największych państw
muszą mniejszość blokacyjną tworzyć co najmniej cztery państwa członkowskie.
Jak długo już trwają obrady na temat Traktatu?
Lizbonę podpisali przedstawiciele dwudziestkisiódemki
13 grudnia 2007. Później rozpoczął się proces ratyfikacji. Ten zaciął
się w czerwcu ubiegłego roku, kiedy Irlandczycy powiedzieli w referendum nie. W
trakcie czeskiej prezydencji udało się uzgodnić gwarancje, które warunkowały
powtórne głosowanie, a to z sukcesem przebiegło aktualnie w październiku.
Traktat Lizboński może obowiązywać od stycznia 2010
roku, niektóre punkty stopniowo do roku 2014. Jedyną osobą, która blokuje
dziś przyjęcie Traktatu jest czeski prezydent. Sympatycy Lizbony
ostrzegają, że w wypadku kiedy Republika Czeska będzie jedynym hamulcem jej
wejścia w życie, utraci stanowisko euro-komisarza i godną pozycję w Unii
Europejskiej. Dostatanie się w ten sposób na peryferia procesów decyzyjnych i
przyczyni się do powstania Europy dwu prędkości. Obowiązywać będzie nadal umowa
z Nice.
Co to je Lisabonská smlouva
Jde o dokument, který nahrazuje zkrachovalý
projekt euroústavy. Ten před čtyřmi lety odmítli Francouzi a Nizozemci v
referendu. Cílem je změnit fungování unie tak, aby odpovídalo tomu, že se
rozrostla na 27 zemí.
Jaké hlavní změny přináší?
Skončí rotující předsednictví, vznikne funkce
jakéhosi evropského prezidenta a také post tzv. šéfa unijní
diplomacie. Přijetím smlouvy pak jednotlivé státy přijdou o právo veta
v 68 oblastech jako je energetika nebo spolupráce v trestním právu.
Národní parlamenty ale mají získat možnost větší kontroly. Lisabonská smlouva
také původně počítala se snížením, počtu komisařů z 27 na 18. Evropská
rada by ale současný stav zachovala.
Jak se změní rozhodovací proces?
U většiny otázek bude namísto jednomyslné shody nutný
souhlas kvalifikované většiny – tedy 55% zemí Evropské unie,
v nichž žije 65% občanů všech zemí Evropské unie. Kvůli zmírněni vlivu
největších států však musí blokační menšinu tvořit alespoň čtyři členské země.
Jak dlouho se už o smlouvě jedná?
Lisabon podepsali představitelé sedmadvacítky 13.
prosince 2007. Pak se rozběhl proces schvalování. Ten se zadrhl loni
v červnu, kdy Irové řekli v referenu ne. Za českého předsednictví se
podařilo dojednat záruky, kterými podmíňovali opakované hlasování, a to
proběhlo úspěšně teď v říjnu.
Lisabonská smlouva by mohla platit už od ledna 2010,
některé body postupně do roku 2014. Jedinou osobou, která dnes blokuje
přijetí Smlouvy je český prezident. Příznivci Lisabonu varují, že bude-li
Česká republika jedinou brzdou jeho přijetí, přijde o eurokomisaře a o
důstojnou pozici v Evropské unii. Dostane se tak na periferii dění a
přispěje k dvourychlostní Evropě. Platit bude nadále smlouva
z Nice.
Niemcy: zwycięstwo prawicy w wyborach
parlamentarnych
Německo: v parlamentních volbách
vítězství pravice
W wyborach parlamentarnych w Niemczech które przebiegły 26.9.br.
przekonywu-jące zwycięstwo odniosła prawicowa CDU-CSU kanclerz Angeli Merkel.
Rządząca CDU-CSU uzyskała 33,8% głosów. Dotąd współrządzący socjal-demokraci
ponieśli porażkę – SPD uzyskało tylko 23% głosów (w roku 2005 – 34%) i
przechodzi do opozycji. Nowym partnerem koalicyjnym CDU-CSU będą liberałowie
z FDP, którzy uzyskali 14,6 % głosów, co jest najlepszym ich wynikiem od
końca drugiej wojny światowej. Lider FDP, Guido Westerwelle będzie
ministrem spraw zagranicznych. Do parlamentu weszli także postkomuniści i
zieloni, obie partie po raz pierwszy uzyskały dwucyfrowy wynik, odpowiednio
11,9% i 10,7%. Frekwencja była rekor-dowo niska i wyniosła 70,9 %.
V parlamentních volbách v Německu, které se konaly 26.9.tr.
přesvědčivé vítězství získala pravicová CDU-CSU kancléřky Angely Merkelové.
Vládnoucí CDU-CSU získalo 33,8% hlasů. Dosud spoluvládnoucí sociální demokraté
utrpěli porážku – SPD dosáhla pouze 23% hlasů (v roce 2005 – 34%) a přechází do
opozice. Novým koaličním partnerem CDU-CSU budou liberálové z FDP, kteří
získali 14,6% hlasů, což je jejich nejlepší výsledek od konce druhé světové
války. Lídr FDP, Guido Westerwelle bude ministrem zahraničních věcí. Do
parlamentu se dostali také post-komunisté a zelení, obě strany poprvé dosáhly
na dvouciferný výsledek, postupně 11,9% a 10,7%. Účast byla rekordně nízká a
činila 70,9 %.